Moje cesta k víře

Včera jsem po delší době potřebovala najít něco na starém blogu v rubrice „knihy“.

Vůbec mě nenapadlo, že bych ještě někdy napsala článek – jakýkoliv o čemkoliv.

Bývám prakticky denně vzhůru cca do dvou hodin v noci. Ráno pak vstávám mezi osmou a desátou – jsem tak nastavená už od dětství – být dlouho vzhůru a dlouho spát. Když jsem chodila do práce na šestou hodinu, bylo to pro mě celé ty roky velké utrpení. Tak teď si užívám „svobody“.

Než usnu, přemýšlím o všem možném – no a včera mě napadlo, že o svých životních zážitcích ohledně víry bych mohla přece jen ještě jeden článek napsat – a třeba bych tím mohla někomu v tomto směru být nápomocná.

Občas jsem si zaznamenávala důležité zážitky – prožitky – události.

Tak jen vložím to, co jsem si během posledních let v mém usilování uvěřit zaznamenala.

***

Přemýšlení – vzpomínání…

(2018)

Cesta k víře bývá někdy dlouhá a člověk se už vzdává naděje, že mu vůbec bude za života dáno, aby v Boha skutečně uvěřil.

Když jsem byla malá, spávaly jsme se sestrou přes léto v chatě na dvoře.

Chodily jsme na základní škole – v jednotřídce – do náboženství.

V chatě jsme si vytvořily malý oltář, vyzdobily ho svatými obrázky a soškou Panny Marie.

Večer jsme se u toho oltáře modlívaly.

Jeden večer, když jsem si klekla k modlitbě, uviděla jsem kolem sošky Panny Marie nádherné světlo – světle modré, stříbřité, doběla – neumím to popsat.

Hrozně jsem se polekala a bála se. Utíkala jsem pro maminku. Když jsem se s maminkou do chaty vrátila, žádné světlo tam, samozřejmě, nebylo.

Celé roky jsem netušila, že zažiji ještě další, podobné, nádherné pocity…

Když byl syn na vysoké škole v Olomouci, kde studoval dějiny umění, často jezdíval domů už ve čtvrtek večer. V té době domluvil ještě s pár známými návštěvy evangelických bohoslužeb ve Vilémovicích, kde byl farářem pan K. Po bohoslužbách jsme vždycky všichni šli k nim domů a tam probíhaly úžasné diskuze s panem farářem a jeho paní a námi. Byla to nádherná doba, pro mě asi nejdůležitější v životě.

Po celou tu dobu jsem se snažila uvěřit v Boha – strašně moc jsem si to přála. Cítila jsem to ale jen rozumem – vnitřně jsem to prostě necítila. Přesto tyto návštěvy byly v mém životě velmi důležitým posunem.

Když syn přijel z Olomouce domů, spával v ložnici a já jsem spávala na zemi na matraci v obýváku.

Jednou večer, když jsem se chystala jít spát, klekla jsem si na matraci a chystala jsem se zhasnout lampičku. Najednou jsem před sebou uviděla nádherné světlo – světle modré, stříbřité, doběla, velmi intenzívní – neumím to popsat – cítila jsem jen, že je podobné, jako kdysi, když jsem je viděla jako malá v chatě. Ucítila jsem nepředstavitelné štěstí, s ničím srovnatelné. Strašně jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. Trvalo to docela dlouho – určitě nějakou minutu – alespoň mně to tak připadlo.

Druhý den se vše vrátilo, ale jen na velmi krátkou dobu – vteřiny.

Od té doby se to už neopakovalo, i když jsem si to velmi silně přála.

Přesto jsem pořád ještě nedokázala uvěřit v Boha tak, aby to nebylo rozumem, ale aby to vycházelo zevnitř – jako když je člověk o něčem bezpodmínečně přesvědčený a nemusí si to nijak dokazovat a vysvětlovat.

Za více let, po smrti manžela, jsem trpěla nespavostí, stresem – tři roky jsem o něho pečovala, byl těžko nemocný, po jeho smrti na mě dolehlo to obrovské vyčerpání, jak psychické, tak fyzické…..

Po nějaké době – po pár týdnech – nevím už přesně, jsem cítila najednou dva dny po sobě silné nutkání k poslouchání Bible – nahrávky namluvené výtečnými herci, Starý i Nový zákon.

Už dávno jsem, samozřejmě, Bibli přečetla. Proto jsem se k poslechu odhodlala až po těch

dvou dnech. A večer jsem si konečně z Bible v posteli pár příběhů poslechla.

Následoval cca týden pocitu zvláštního štěstí, s ničím srovnatelného, silného….

Každý den jsem večer před spaním poslouchala několik příběhů z Bible.

Začala jsem spát, bez prášků, uklidnila jsem se – byl to úžasný pocit vnitřního klidu…

Uvědomila jsem si, že jsem konečně začala skutečně věřit – vnitřně, ne rozumem – je to nepopsatelný pocit.

Ten pocit štěstí cca po týdnu přestal, ale takový zvláštní vnitřní klid zůstal a víra také.

Večer před spaním mívám někdy pocit, že mě někdo objímá – zvláštním způsobem – jako kdybych byla postupně zahalovaná něčím, co mě uklidňuje, vidím cosi před sebou – neumím to popsat……..

Bibli jsem poslouchala denně delší dobu, pak s prodlužujícími se přestávkami, teď už delší dobu jen občas – mám to v sobě, nemusím to poslouchat.

Vím, že bez pana faráře K. a bez syna, který mně hodně věcí – nejen z Bible – během let vysvětlil (vystudoval po státnicích z Dějin umění v Olomouci ještě Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze), bych ten zázrak víry nezažila.

Ještě něco musím říct - mám problém vyslovit jméno „Bůh“, protože pojmenováním se nějak vše „zlidšťuje – a to není možné, správné. Pro mě je těžké použít vůbec nějaké pojmenování, i když si uvědomuji, že pro nás – lidi – je to asi nutné.

Jsou věci, které se naším – omezeným, protože pouze lidským – mozkem prostě nedají pochopit – a „zatím“ vysvětlit a dokázat.

Stejně tak nejsem pro zobrazování Boha – je to vždycky jenom představa toho autora a pro mnoho lidí je to pak zavádějící.

*************************************************************************

Pocity ve stáří 

(prosinec 2019)

Už nějakou dobu cítím v sobě jakési divné prázdno. Také je mně poprvé na Vánoce hodně smutno. Nestýská se mně jen po někom – mám úžasnou rodinu, dceru, syna s jejich rodinami, vnučky, vnuky, pravnučky, všichni jsou moc hodní, věnují se mně po všech stránkách, neumím si vůbec život bez nich představit.

Ale toto je ještě jiný stav – je mně smutno z té vnitřní prázdnoty, stýská se mně po době, kdy jsem cítila radost, bolest, trápení – prostě cokoliv, co mě naplňovalo. Ta prázdnota je divná, ani to neumím nijak slovy popsat. Přestaly mě postupně bavit a zajímat věci, kterými jsem dříve byla nadšená nebo jsem se o nich chtěla dovědět něco víc.

Všechno je zhoršené tím, že fyzicky už téměř nic nezvládnu – nemohu téměř vůbec jít na procházku, nemohu se zúčastnit žádné akce, žádné rodinné sešlosti…

Nemám před sebou už žádnou perspektivu, důvod o něco se pokusit.

Veškerá činnost je akt zoufalství – usilovné snažení něco dělat, abych nemusela přemýšlet.

Myslím si, že většina seniorů, kteří pracují do vysokého věku – např. lékaři – pracuje ne proto, že by je to bavilo, ale proto, aby se pokusili zahnat také tu svoji prázdnotu. Ale jejich výkon je úměrný právě tomu důvodu, proč to dělají – bez nadšení, bez snahy po získávání nových vědomostí…

Vím, že je nutné se s tímto stavem vyrovnat, nevím ale, jak zahnat tu prázdnotu a jak najít důvod k tomu, aby se mně zase začalo něco líbit. Ten pocit je tak silný a jaksi mimo mě, mimo mé schopnosti – jako kdyby byl vedle mě, mimo mé síly, ale sám s velkou destrukční silou.

*************

Možná tento stav už před nějakou dobou předznamenal jeden můj nepříjemný sen – mohlo to být upozornění, nevím:

Sen

Utíkala jsem hodně tmavým lesem před někým, kdo mě pronásledoval. Bála jsem se, že mě zabije. Viděla jsem, že jediná cesta, kterou jsem mohla před tím pronásledovatelem ještě utíkat, vede vzhůru na strmou skálu… S obtížemi jsem na skálu vyšplhala a na vrcholku jsem s hrůzou zjistila, že odtud už žádná cesta dál nevede a že jediný způsob, kterým by bylo možné uniknout, je skočit z té skály. Ale tam dole byla voda - možná moře - a z ní vyčnívalo množství ostrých, do výšky se tyčících kamenů, které byly tak blízko u sebe, že nebylo možné z té výšky je minout. Věděla jsem, že kdybych tam skočila, s jistotou bych se zabila.

**************************************************************************

Znovu o víře

(prosinec 2020)

Do nemocnice jsem nastoupila 25. Prosince 2020.

Hodně času na přemýšlení – a rekapitulace svého života – opět v nemocnici na svátky a své narozeniny, jako v roce 1985, kdy jsem během tří dnů ochrnula do pasu, a v noci se rozhodovalo, jestli zabere lék – nebo jestli ochrnutí postoupí až k plícím a udusím se.

Také tehdy jsem rekapitulovala svůj život.

Měla jsem tehdy strašný pocit, že jsem nic hodnotného nevykonala, protože výchova dětí je samozřejmostí pro každou „normální“ matku.

V té době jsem nevěřila v Boha, i když jsem o víře neustále přemýšlela, četla všechny možné dokumentární knížky – např. nálezy různých psaných textů od Mrtvého moře, dějiny církve, Bibli, Korán, Talmud – nebo cokoliv, co pro mě bylo tehdy dostupné …

Tentokrát jsem byla v jiné situaci – moje víra vychází ze mě a je bezvýhradná.

V noci z 27. na 28. jsem měla záchvat angíny pectoris – mívám ho docela často, tak mě to nijak nevyvedlo z míry víc, než obvykle, i když nepříjemné to je vždycky.

28. – v den mých narozenin – jsem si telefonovala dlouho – snad dokonce hodinu – s jedním svým mladým kamarádem, věkem něco mezi mým vnukem a synem. Je mimořádně inteligentní, brněnský uznávaný básník….

Vzájemně jsme si sdělovali svoje zážitky – mimo jiné – jak jsme oba téměř shodně prožili blízkost smrti – těžko se to popisuje. Nemá to nic společného s přemýšlením, myšlením – je to, jako kdyby ten syrový pocit smrti byl vražený přímo do celého „já“. Nedá se to slovy nijak popsat – byl to zvláštní pocit, že jsme si to nemuseli popisovat a přesně jsme věděli, že to bylo totéž.

Pak pozdě večer, když jsem zhasla, povídala jsem si s Bohem jako tak často – nemodlím se klasické modlitby, nic mně neříkají, nejsou osobní.

Omlouvala jsem se za chyby, kterých jsem se snad dopustila – atd. – jak to dělávám.

Nespala jsem! najednou jsem uviděla před sebou cestu – jakoby lesem – v dálce bylo jasné, zářivé světlo, které tu cestu ozařovalo s postupně zmenšující se intenzitou až ke mně – a já jsem najednou pocítila – vůbec netuším jak a proč – nebylo to přemýšlení – neumím to popsat, jako kdybych to najednou měla v sobě – jestli je víc sobecké chtít jít tou cestou a zbavit se konečně všech bolestí a trápení – nebo je víc sobecké chtít ještě vidět děti – jakmile jsem to o dětech pocítila, začala se najednou zespoda jakoby vysouvat tmavá, skoro černá stěna a rostla směrem nahoru, až to světlo úplně zakryla.

Hrozně moc jsem si přála, aby to světlo nezaniklo – ale bylo prostě pryč.

Byla jsem v divném stavu, neskutečný pocit, který se také vůbec nedá popsat.

Ale od té doby mám v sobě jakýsi vnitřní klid – vědomí spolehnutí se na toho, kdo ví, co je pro mě nejlepší a nepřemýšlet o ničem, co bych já sama chtěla a upínala se k tomu.

Samozřejmě, že člověk nesmí zbytečně riskovat – pokládám to, co jsem zažila, za podanou vstřícnou ruku, kdy já sama musím také pomáhat. Pomáhání není urputné dobývání čehokoliv…

Ráno pak za mnou přišla paní primářka. Bylo to jako zjevení. Začaly jsme si povídat o mé nemoci (hlavně moje nevyléčitelně nemocné plíce a pravděpodobná smrt udušením), ale nejen o ní – pak se mě paní primářka zeptala, jestli věřím. Řekla jsem, že ano – a najednou naše povídání dostalo úplně jiný rozměr. Vzájemně jsme si sdělily, kdy a jak jsme uvěřily. Řekla jsem jí také o tom svém zážitku z minulé noci.

Ona mě hodně povzbudila a říkala, abych se dívala do budoucnosti s vědomím toho světla, které se mně už tolikrát ukázalo.

Při loučení jsme se spontánně vzájemně objaly.

***

Dodatek

Celou dobu od toho zážitku – opět nevím, jak to popsat, protože přemýšlení to není – mám v sobě ten zvláštní pocit. Jsem klidnější – totiž – do té doby jsem měla dost velký strach ze smrti udušením (kvůli tomu mému těžkému onemocnění plic a tomu, jak se čím dál rychleji víc a víc dusím) – teď mám pocit zvláštní důvěry a odevzdanosti, víry, že ať se stane se mnou cokoliv, je to pro mě to nejlepší.

Několikrát za život jsem byla na pokraji smrti – a jako zázrakem jsem vždycky přežila. Začala jsem si to vysvětlovat tím, že tady mám nějaký úkol, že musím něco vykonat – jenom jsem pořád nemohla přijít na to, co by to mělo být.

Až teď jsem konečně pochopila, že mně po celá ta léta byla podávaná pomocná ruka, abych dospěla k víře. Jenom si pořád nemohu nijak vysvětlit, proč zrovna já, naprosto bezvýznamný člověk, proč zrovna mně byla po tak dlouhou dobu věnovaná taková pozornost...

Snad moje zážitky někomu pomohou, moc bych to každému přála.

***

Když jsem přišla domů z nemocnice, chtěla jsem si to světlo, které jsem viděla, namalovat. Všechny malířské potřeby jsem už dávno rozdala, tak jsem to nakonec zkusila na počítači. Vůbec mně to nešlo, protože už nemám dobrý program pro malování, který jsem před léty měla. Přesto jsem to nakonec dokončila. Je to jen opravdu malý náznak toho, co jsem viděla-cítila.

Obrázky tedy vkládám k textu.