Vzpomínky - doplněk - 5. část

VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 5. ČÁST

8. KAPITOLA

Škola

Do základní školy jsem chodila u nás ve vsi, kde byla jednotřídka. Paní učitelka většinu času proklimbala. Moc jsme se nenaučili. Vyučování jsme měli rozděleno na dopolední a odpolední. Já jsem to měla docela velký kus cesty domů. Mnohokrát se stalo, že "jsem se zapomněla" s dětmi a místo abych šla domů na oběd, sáňkovala jsem nebo se klouzala. Maminka později vykládala, že mě vždycky vyhlížela z nejvyššího okna a stávalo se, že viděla za kopcem jenom velký červený bambul na mé čepici, jak utíká do kopce a pak jede z kopce dolů. Musela pak vždycky jít pro mě.

Vzpomínky - doplněk - 4. část

VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 4. ČÁST

3. KAPITOLA

DOMOVNÍ PROHLÍDKA

Když mně bylo kolem šestého roku, prožila jsem jedny z nejkrutějších chvil v životě. Moc jsem ničemu nerozuměla, jen jsem prožívala obrovský strach. Komunisté chtěli zavřít otce - tak jak bylo tehdy zvykem u všech lidí, kteří měli nějaký majetek a nebyli komunisti. Jednou večer k nám vtrhla skupina esenbáků, byli v zelených pláštích - toho, co vyslýchal mě a mou sestru si dodnes přesně vybavuji, jak seděl v kuchyni za stolem, židli trochu odsunutou, plášť měl rozepnutý a visel mu až na zem. Vidím před sebou i jeho podobu. Byl podnapilý. O hodně let později, až jsem se vdala, dozvěděli jsme se, že v ten den byl celý náš dům obstoupený milicionáři s ostrými náboji. Otec mého manžela byl totiž také komunista a byl v milicích - dělal tam šoféra a řídil jedno z nákladních aut, kterými k nám milicionáře vezli. On byl hodný člověk a vykládal nám, jaké měl tehdy hrozné pocity. Ale bál se odmítnout. Říkal, že jsme byli hlídaní vysílačkami ještě mnoho dnů poté. Ale zpět k výslechům. Já jsem v té době nejraději malovala - všechno možné. Byla to moje nejmilejší činnost. Takže jsem toho esenbáka zahrnovala svými výkresy. Byla jsem tak mazaná, že jsem mu ukazovala, jak jsem hezky namalovala ruskou pěticípou hvězdu a holubičku míru. Vůbec nevím, kde se to ve mně v těch letech vzalo, že jsem věděla, co mám udělat a co nesmím. Pak si vzpomínám, jak si sestra povzdychla a on se okamžitě ptal, proč vzdychá. Ona se bála něco říct, tak mu začala vykládat, že čte knížku o chlapci, kterého v pralese vychovávají opice a že je jí ho líto. Z jedné strany to byla legrace, jak jsme se se sestrou snažily nic neříct, přestože nám z rodičů nikdo nic nepřikazoval. Naši poslouchali cizí rozhlas, to jsme věděly, že nesmíme říct. Nejhorší ovšem bylo, že ten člověk brzy poznal, že doslova visím na mamince, tak mně řekl, že mamince dají injekci, aby mluvila, ale že to pak asi nepřežije, že po ní zemře. Já jsem pak měla tak šílený strach o maminku, že to nemůžu ani nijak ani vyslovit. Však jsem se taky po těch nočních prohlídkách - následovaly ještě dvě - úplně zhroutila a několik týdnů jsem byla nemocná. Nikomu se ale jinak nic nestalo, i když nedovolili, aby si babička vzala léky, které pravidelně užívala na štítnou žlázu - byla po operaci. Nikdo se nesměl ani tepleji obléci - v noci už byla zima. Všichni z rodiny byli rozděleni tak, že každý byl v jedné místnosti, jen já se sestrou jsme mohly být spolu. Ale nesměla jsem vidět maminku, to bylo pro mě hrozné. No - vyházeli nám všechno ze všech skříní, vytrhávali podlahy, zkrátka všechno bylo vzhůru nohama. To málo, co našli, si rozkradli. Mouku, jednu látku na šaty pro maminku, dvě tabulky čokolády, cukr - zkrátka zásoby, které byly běžné pro rodinu, která žila na samotě a navíc měla mlýn. Správně měli všechno sepsat a dát do protokolu. Žádný protokol ovšem neexistoval.

Vzpomínky - doplněk - 3. část

VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 3. ČÁST

1. KAPITOLA

MOJE PRVNÍ VZPOMÍNKY

Konec války

Moje vzpomínka na válku - vlastně na její konec, spadá do doby, kdy mně byly asi 3 roky. Stáli jsme ve mlýně u velkého okna, slyšeli jsme dunění ze střílení a přesně si pamatuji, jak po silnici jel listonoš v černém plášti, který kolem něho vlál, jak pospíchal. Vojáci kolem nás nejezdili, protože náš mlýn byl situován stranou od hlavní trasy. Ale 3 km od nás se střílelo na silnici na Hrotovice. Zabili tam nějaké němce.

ª

Poranění od psa

Ale moje úplně první vzpomínka je na událost, která pro mě nebyla vůbec příjemná. Pamatuji se, že mě někdo drží v náručí, je červený v obličeji a pláče. Já také křičím a pláči. Později jsem se dověděla, že to byla bábi (jak jsme říkali maminčině mamince). Byla strašně vylekaná, protože mně náš pes - bernardýn - jmenoval se Sultán - utrhl nechtěně packou zčásti tvář. Bylo mně asi rok a čtvrt a je to k neuvěření, že si to pamatuji. Ale byl to tak silný zážitek, že mně to navždycky zůstalo v paměti.

Pes Sultán - nádherný bernardýn.

Vzpomínky - doplněk - 2. část

VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 2. ČÁST

PŘEDMLUVA

(2. část - něco o rodičích)

Moc ráda vzpomínám na maminku - Věra Peclová - i na otce - Bohuslav Pecl, kteří se nikdy před námi nehádali, i když - jak jsem později zjistila - se brali vlastně z donucení, kvůli majetku. Téměř celý život si vůbec nerozuměli, byli naprosto rozdílní, měli jiné zájmy. Sblížili se až v pozdním věku a po pár letech nato otec zemřel na rakovinu slinivky.

Maminka měla vystudovanou obchodní školu - tyto znalosti později využívala jako administrativní pracovnice v míchárně, kterou později povolili otci provozovat a pak i v Uhelných skladech, kde byla několik let zaměstnaná. Maminka celý život mimořádně dbala na čistotu a oblečení. Byla vždycky elegantní, i když jsme neměli peníze, ona z ničeho dokázala pro všechny udělat pěkné oblečení. Vždycky všechno ladilo, i když to bylo neustále přešívané a svetry přeplétané. Otci bylo naopak úplně jedno, co má na sobě. Ve všem se cítil dobře. Pamatuji si, jak maminka stávala na schůdcích před domem, když otec někam odjížděl autem a volávala na něho: "Máš kapesník? Máš klíče? Máš zapnuté kalhoty?" Často se musel jít převléct, protože "barevně neladil". Jsem jim dodatečně za všechno nesmírně vděčná, zvláště mamince, pro kterou to muselo bývat často obrovské sebezapření. Otec byl velmi oblíbený mezi všemi lidmi, okamžitě se dokázal spřátelit, snadno navazoval známosti, kontakty. Maminka naopak neměla ráda kolektiv, hodně četla a zajímala se o spoustu věcí, například ji hodně zajímal Egypt, o kterém toho měla hodně nastudováno. Její největší přání bylo se tam někdy podívat. Bohužel, toto přání se jí nevyplnilo. To, že maminka milovala knížky, bylo pro mě rozhodující - měla totiž velkou knihovnu, byli tam prakticky všichni klasikové, takže jsem odmalička hodně četla a prohlížela jsem si - na tehdejší dobu - krásné knihy o malířích s reprodukcemi obrazů.

Na těchto dvou fotkách je maminka - Věra Girtlšmýdová- ještě před svatbou.

Vzpomínky - doplněk - 1. část

VZPOMÍNKY NA ŽIVOT VE MLÝNĚ V DOBÁCH MÉHO DĚTSTVÍ A MLÁDÍ

(Své útržkovité vzpomínky jsem sepsala pro své potomky, aby si na mém životním přígěhu snad uvědomili, jak rychle se mění způsob života během jedné generace, jak vývoj života na Zemi se vyvíjí občas pozitivně, občas negativně a jak mnoho záleží na každém jednotlivci a jeho odpovědnosti.)

**********

ÚVOD

PŘIZNÁNÍ

Tak strašně moc pořád myslím na maminku a je mně tolik líto, že jsem mnohdy nebyla lepší, chápavější, když byla ještě na živu. Tak zhruba od patnácti let a pak hlavně, když jsem se vdala, jsem mívala často pocit, že mě maminka nemá moc ráda, že má raději mou starší sestru Evu. Eva byla velmi hezká, měla zvláštní charisma, kamkoliv přišla, byla všemi hned oblíbená - měla to asi po otci. Já jsem se jí tehdy v ničem nemohla rovnat. Bylo to pro mě nepředstavitelně bolestivé, protože jsem maminku doslova zbožňovala. Jak to bylo opravdu, nedokážu ani dnes posoudit. Ale když pak maminka už hodně zestárla, často mně připadalo, že mě schválně "vytáčí" vším možným a já se nedokázala ovládnout a byla jsem pak mnohdy nepříjemná, ukřivděná, se špatnou náladou atp.

Teď už vím s jistotou, že bych strašně ráda vzala zpátky mnoho momentů, které už se zpátky vzít nedají. A také až teď vím, že člověk má vždycky všechno zvažovat z toho pohledu, že nic, co jednou udělá nebo řekne, už se nedá změnit. Může se omlouvat, jak chce, může se to snažit napravovat "dobrými skutky" jak chce, co už jednou bylo řečeno a uděláno, se prostě vymazat nedá. Zvláště pak, když někdo umře, nedá se už vůbec nic napravit, člověk se už pak může jenom trápit nad tím, že nebyl lepší, než být mohl.

Nedělala jsem, samozřejmě, nic strašného, šlo jen o to, že jsem se například tvářila nepříjemně, když s námi maminka nechtěla jet ven. Vždycky jsem totiž naplánovala nějaký výlet, aby se maminka dostala pryč z bytu, do přírody, na výstavu, na návštěvu atp. A ona téměř nikdy nechtěla, chtěla být doma. Až teď ji moc dobře chápu. Nebo jsem jí vytýkala, že si nevzala správně léky, že měla některé popadané na zemi atp. Teď, jak roky přibývají, dělám naprosto stejné chyby, jak maminka. Ona se výborně držela až do své smrti v 86 letech, přitom pak měla několik let Parkinsonovu nemoc.

Moc doufám, že se s maminkou po smrti setkám a budu jí moci vše vysvětlit. Že jsem to myslela dobře, chtěla jsem jí nějak ulehčit a zpříjemnit stáří. Ale viděla jsem to, bohužel, svýma a ne jejíma očima. Toto by si mladí lidé měli včas uvědomit.

Ještě něco bych chtěla zdůraznit pro svá vnoučata. Přála bych si, aby si uvědomili, že nic z toho, co člověk má, není samozřejmost, je to dar. Mám tím na mysli výši inteligence, schopnosti, vzhled, fyzickou vybavenost…... . Na ničem jednotlivec nemá zásluhu. Zásluhu má až tam, jak s tím darem sám naloží, jak se naučí vnímat své okolí, své partnery, jak se bude vzdělávat, jaký si uchová charakter, jestli se naučí vnímat sám sebe, jestli bude schopen empatie atd., atd. Jestli si uvědomí, že to, že se může pohybovat, není samozřejmost. O všechno může přijít ve vteřině, jak když se luskne prsty. A to hlavní - možná nejhlavnější - je pokora, pokora vůči životu jako takovému ...... .

Trochu vzpomínání

Občas se moc ráda podívám na krásné fotky Praha Pavla Švejnara.

O mé mlynářské rodině

Ve svých vzpomínkách jsem se zmínila o člověku, který píše knihu o mlýnech v našem kraji. Teď o tom všem napíši trochu podrobněji. Kniha se jmenuje "Naše mlýny v proměnách času, autor je Josef Luňák. Knihu mně darovala rodina Dvořákova, rovněž stará mlynářská rodina.

9. Kapitola - Chata

Chata na velkém dvoře to bylo opravdu něco úžasného. Jako z pohádky. Je postavená ze dřeva, má velkou verandu - tak velkou jako další místnost, je nad ní střecha, takže na ni neprší při špatném počasí. Má jen jednu místnost, i když hodně velkou a také sklep. Nedá se tam ovšem topit. Je to takové "letní sídlo" pro nás děti. Na hraní to je přímo ideální. Musely jsme si tam samy uklízet, udržovat pořádek. Byla to naše první povinnost, samostatná starost o něco. Musím říct, že jsme to dělaly se sestrou moc rády, připadaly jsme si jako "velké". Chata tam stojí dodnes.

1. KAPITOLA, Moje první vzpomínky

1. KAPITOLA

Moje první vzpomínky

Konec války

Moje vzpomínka na válku - vlastně na její konec, spadá do doby, kdy mně byly asi 3 roky. Stáli jsme ve mlýně u velkého okna, slyšeli jsme dunění ze střílení a přesně si pamatuji, jak po silnici jel listonoš v černém plášti, který kolem něho vlál, jak pospíchal. Vojáci kolem nás nejezdili, protože náš mlýn byl situován stranou od hlavní trasy. Ale 3 km od nás se střílelo na silnici na Hrotovice. Zabili tam nějaké Němce.

ª

Poranění od psa

Ale moje úplně první vzpomínka je na událost, která pro mě nebyla vůbec příjemná. Pamatuji se, že mě někdo drží v náručí, je červený v obličeji a pláče. Já také křičím a pláči. Později jsem se dověděla, že to byla bábi (jak jsme říkali maminčině mamince). Byla strašně vylekaná, protože mně náš pes - bernardýn - jmenoval se Sultán - utrhl nechtěně packou zčásti tvář. Bylo mně asi rok a čtvrt a je to k neuvěření, že si to pamatuji. Ale byl to tak silný zážitek, že mně to navždycky zůstalo v paměti.

 

 

Mlynářský výuční list mého otce z r. 1930

Vzpomněla jsem si na zajímavou věc - mlynářský výuční list mého otce z roku 1930. Nebudu mít nějakou dobu skener - jestli ještě vůbec budu nějaký mít - takže vám ho opíšu:

Milý příteli

Neznámý člověk chce Ti, milý příteli, říci několik slov. A byl by rád, abys je choval v duši tak, jako by Ti je pověděl Tvůj bratr, který už zašel tou cestou, jež Tobě nastává. - Tohle si zapamatuj předem, prosím: První a hlavní povinnost máš sám k sobě, abys se stal celým mužem, abys udělal ze sebe člověka v pravém slova smyslu. Vše ostatní je věcí vedlejší, neboť jest důsledkem této prvé, hlavní povinnosti. Jako celý muž a jako pravý člověk budeš platnou jedničkou jak své společnosti, tak svého národa a taková jednička platí více než tisíce prázdných nicek.

"Teta Rézi"

4. Kapitola

Teta Rézi

Jsem ještě hodně malá. Umírám netrpělivostí už celý den, protože má přijet "teta Rézi". To je zkrátka pojem. Teta je sestra mojí babičky. Je hodně tlustá, na bradě má tvrdé chloupky, které píchají, když jí dávám pusu na tvář. Ve tváři je většinou rudá a na hlavě má pořád šátek. Ale co je nejdůležitější, umí vyprávět nádherné pohádky. Jezdí k nám každý rok na delší dobu na návštěvu. A tak ji čekáme také dneska. Otec pro ni jel autem do Rudlic a mně se zdá, že je to nekonečná doba, že pořád nejedou.

Vzpomínky - 3. kapitola

Tak opět uveřejním pro ty, kterým se to bude chtít číst, další část mých vzpomínek. Už jsem si poznámky začala trochu srovnávat a dávat všemu nějakou formu. I když neustále přicházím na další podrobnosti a upřesnění a tak text neustále měním. Jsou to tedy spíš jen poznámky a o konečné formě se ještě rozhodnu.

Letní déšť

Pomalu se probouzím. Je to takový ten krátký čas mezi jasnou myslí a ještě polosněním, který určitě všichni dobře znáte. Člověk by si přál, aby to nikdy neskončilo, protože je naplněný zvláštním pocitem blaženosti. Slyším jemné bubnování deště do plechové střechy mého "pokojíčku". Je to pro mě důvěrně známá, krásná hudba. Miluji ji.

Moje dětství ve mlýně

Dlouho jsem přemýšlela, co pro mě bylo na prostředí, kde jsem prožívala dětství, nejcharakterističtější.

Možná to bude úsměvné, ale přišla jsem na to, že to byla vůně mé maminky. Maminka vždycky voněla čistotou a také všechno kolem ní (zásadně ne voňavkami). A musím říct, že až do pozdního věku - zemřela v necelých 86 letech a doposledka na sebe velmi dbala. A to i přes to, že byla hodně nemocná (Parkinsonova choroba).

Po stopách mých předků-mlynářů

Tak jsme se konečně vydali po stopách mých předků - mlynářů - ovšem jenom z matčiny strany. Otec pochází z Chomýže pod Hostýnem, rovněž ze mlýna.

Dětství před érou PC a TV a nyní

Včera pozdě večer jsem - přes veškerou vytíženost a únavu a namlouvání si, že bude lepší, když půjdu spát - neodolala a v rychlosti jsem si pročetla moje oblíbené blogy. Neměla jsem už sílu reagovat - a také jsem si při pročítání té diskuze o pubertě a dětech některých z vás připadala tak strašně stará, že jsem si řekla, že si svoje pocity napíši raději jenom sem. Kdybych neměla blog, nepsala bych to nikam, takhle si hezky zavzpomínám.