středa 13. října 2021

Václav Marhoul: Tobruk, Nabarvené ptáče, Deník tvrdohlavého režiséra

 

 

Václav Marhoul

Myslela jsem, že už na blog nebudu psát. Ale právě jsem dočetla knížku Deník tvrdohlavého režiséra a znovu se mně potvrdil můj odhad člověka V. Marhoula – Deník jsou jeho denní zápisky z natáčení Tobruku. Je mně líto, že už jsem knížku přečetla, že nepokračuje...

V srpnu 2019 jsem přečetla knížku J. Kosinkeho Nabarvené ptáče. Knížka mě hluboce zasáhla. Trvalo mně hodně dlouho, než jsem dostala odvahu podívat se na film Václava Marhoula, který knížku zfilmoval a nazval ho stejně: Nabarvené ptáče. (Je možné ho vidět na Netflixu, kde je k dispozici i dokument o tomto filmu „11 barev ptáčete“. )

Václava Marhoula obdivuji jako člověka od momentu, kdy jsem se o něm trochu víc dověděla – je to jeden z nejúžasnějších lidí, které znám, i když jen z rozhovorů s ním a v neposlední řadě právě z jeho filmů.

Také jsem teď – po shlédnutí dalšího rozhovoru s Václavem Marhoulem – konečně dostala odvahu a podívala se na oba filmy – jak na Nabarvené ptáče, tak na Tobruk.

Po zhlédnutí filmu Nabarvené ptáče jsem své pocity popsala svému báječnému vnukovi takto:

Je to film z úplně jiné kategorie, než jsou běžné filmy. Komu se líbí např. Kolja, tomu se nebude tento film líbit. nevím, jak bych to řekla - Svěrákovy filmy se pohybují na hraně ke kýčovitosti - ale ne hloupé, prostě chtějí "chytnout za srdce" - to je jejich záměr. Taky jsou natáčené s jasným úmyslem pro anglicky mluvící země. Stejně tak filmy Menzla. Tím nechci říct, že jsou špatné, to vůbec. Ale např. když dávali znovu  v TV film Kolja, tak jsem se na něho už vůbec nemohla dívat, ani na Vratné lahve atp. - K Ptáčeti se snad přibližuje film Onibaba (film je o úpadku základních lidských hodnot nejen ve válce, ale i v jakékoliv mezní situaci, kdy jsou lidé už bez morálky a jsou ovládaní jen pudovou touhou přežít.) a i Markéta Lazarová. Ale i tyto filmy jsou ještě o stupínek níž. - Film V. Marhoula totiž bez slov, barvy, hudby, bez místa určení, bez umístění do jakéhokoli časového období - ukazuje zlo, dobro, touhu po přežití... ukazuje na problémy života "lidí" - "lidstva" jako takového, kdykoliv a kdekoliv. Proto taky vymyslel speciální řeč - stejně jen sporadickou. Tento film si nemůže získat široké masy diváků, ani náhodou - musí se u něho hodně přemýšlet - všechno je jaksi naznačované směrem k té obrovské hloubce, která tam je - nevím jak to říct - až k zalknutí. Neumím si vůbec představit, jak to V. Marhoul mohl dopředu tak napsat, tak si to mohl všechno do detailu tak představit. Taky proto bez rozmýšlení vzali své - i když ne velké role (tedy pobytem na plátně, ale velké obsahem) takoví herci jako např. H. Keitel, Stellan Skarsgård, Julian Sands, Barry Pepper, Dominik Weber a další světoví herci. - Tím vůbec svůj názor nikomu nevnucuji, já to tak prostě cítím, někdo může mít úplně jiný názor. - Stejně jsem ani tímto nedokázala všechno říct - jaksi pro to nemám slova, hluboce, opravdu hluboce mě ten film zasáhl, jak už dlouho nic.

Film Tobruk (také je možné ho vidět na Netflixu) pro mě byl oslavou hrdinství vojáků Československého 11. pěšího praporu – Východního. Pod vedením pplk. Karla Klapálka, kdy na podzim 1941 úspěšně bránili pozice u přístavního města Tobruk.

Ať se člověk ocitne v jakékoliv situaci, podmínkách... vždycky se projeví jeho skutečná povaha, vlastnosti, odhalí se jeho hodnotový žebříček. Až v mezní situaci se člověk sám o sobě dozví, jaký je. Pud sebezáchovy je vlastní každému člověku a je silný a mnohdy překryje odvahu, hrdinství a přání vzepřít se nespravedlnosti. Za určitých okolnosti je však pud sebezáchovy přece jen potlačen lidskostí, touhou pomoci bližnímu. Člověk se pak stane bezděčně hrdinou, aniž by si to sám uvědomoval.

A opět si myslím, že komu se líbil film Tmavomodrý svět, tomu se tento film líbit nebude...

Veteráni, kteří u Tobruku bojovali a ti, kteří se ještě dožili premiéry filmu, řekli po jeho shlédnutí , že V. Marhoul natočil pravdu. K tomu není co dodat.

Ještě snad přece něco – film byl natáčený za nepředstavitelně obtížných podmínek v Tunisku, herci před samotným natáčením museli projít tvrdým vojenským výcvikem ve Vyškově. Všechny, kteří se natáčení zúčastnili, velmi obdivuji.

Nabarvené ptáče a Tobruk jsou filmy, které se vymykají svou hloubkou, citem, zpracováním... všem, pro mě významným filmům, které jsou pro mě jedny z nejlepších – např. Prolomit vlny, Adamova jablka, Antikrist, Markéta Lazarová, Údolí včel, Láska rež. Hanekeho, filmy Carlose Saury, Ingmara Bergmana...a další.

Václav Marhoul dává do svých filmů něco navíc, co se dá jen těžko popsat – člověk to prostě cítí, nemám slova, kterými bych to uměla popsat. Jsem šťastná, že jsem mohla oba filmy vidět a jsem vděčná Václavu Marhoulovi, že je natočil.

***

Pár vět z jednoho rozhovoru s V. Marhoulem – jeho odpověď na otázku:

Je Oscar ta největší odměna pro filmového režiséra? :

Já bych řekl, že Oscar je jedno z pěti největších ocenění pro režiséra. Těch pět je v Americe Zlatý glóbus a Oscar a potom Zlatý medvěd v Berlíně, Zlatá palma v Cannes nebo Zlatý lev v Benátkách. To je pět nejvíc prestižních cen vůbec. Ale na druhou stranu já nedělám filmy proto, abych dostával ceny. Já to dělám z potřeby. Kdybych dělal filmy jen proto, že bych snil o nějakých cenách, tak budu za jednoho z největších hlupáků.“

A ještě bych ráda dodala, že přeji z celého srdce Václavu Marhoulovi, aby se mu podařil nový film, který už točí za úplně jiných podmínek:

"Režisér Václav Marhoul pronikl do Hollywoodu. Chystá film o známém, neblaze proslulém republikánském senátorovi Josephu McCarthym. „Jako pro režiséra je to pro mě možnost jít dál a natočit žánrově absolutně jiný film – to je něco, na čem chci bazírovat - nikdy netočit něco, co už jsem udělal,” řekl Českému rozhlasu Vltava. Do světa amerického filmu se dostal i díky snímku Nabarvené ptáče."





 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Co mě zajímá