Nedá
mně to a musím se ještě jednou vrátit k tomu tématu odcizení. Když jsem
toto téma nadhodila posledně, musela jsem jít a namalovat obraz, který
se mně snad podaří vložit do textu. Nazvala jsem ho "V davu a přece
sám".
Hodně jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že je
to asi přece jenom věkem, že máme tak rozdílné pocity. Vy jste všichni
mnohem mladší a vlastně jste zažili v době dospělosti hlavně už tuto
dnešní společnost - po revoluci.
Před revolucí jsme byli asi rozdělení - alespoň já to tak cítím - na dva tábory. Na "nepřátele lidu a společnosti" a ty ostatní. My - nepřátelé - jsme jaksi víc drželi pospolu, snad jsme byli i tak trochu jako spiklenci. Měli jsme stejné problémy, měli jsme stejné názory, dobře jsme si rozuměli. I jako děti jsme byli vychovávaní úplně jinak. Proto mně ta soudržnost asi připadala tak intenzivní. A teď to není. Připadá mně, že se každý stará jen o sebe. Mám přítelkyni v USA. Když přijede, říká vždycky, že tam neexistuje opravdové přátelství, nikdo absolutně nesmí nikomu říct cokoliv o svých problémech. Vždycky musí jen říkat, že je vše výborné. Lidé sice dávají dost peněz na dobročinné účely, ale je to všechno naprosto neosobní. Úplně totéž jsem slyšela a i četla z více stran. Mám pocit, že toto právě už přichází i k nám.
Je také možné, že jsem ovlivněná opravdu tím mým zdravotním stavem, protože jsem už léta odtržená od běžného dění - života. Ale z filmových příběhů a knížek, ale i z novin - stejně ten pocit odcizení mezi lidmi mám.
Před revolucí jsme byli asi rozdělení - alespoň já to tak cítím - na dva tábory. Na "nepřátele lidu a společnosti" a ty ostatní. My - nepřátelé - jsme jaksi víc drželi pospolu, snad jsme byli i tak trochu jako spiklenci. Měli jsme stejné problémy, měli jsme stejné názory, dobře jsme si rozuměli. I jako děti jsme byli vychovávaní úplně jinak. Proto mně ta soudržnost asi připadala tak intenzivní. A teď to není. Připadá mně, že se každý stará jen o sebe. Mám přítelkyni v USA. Když přijede, říká vždycky, že tam neexistuje opravdové přátelství, nikdo absolutně nesmí nikomu říct cokoliv o svých problémech. Vždycky musí jen říkat, že je vše výborné. Lidé sice dávají dost peněz na dobročinné účely, ale je to všechno naprosto neosobní. Úplně totéž jsem slyšela a i četla z více stran. Mám pocit, že toto právě už přichází i k nám.
Je také možné, že jsem ovlivněná opravdu tím mým zdravotním stavem, protože jsem už léta odtržená od běžného dění - života. Ale z filmových příběhů a knížek, ale i z novin - stejně ten pocit odcizení mezi lidmi mám.
Žádné komentáře:
Okomentovat