Moje dětství ve mlýně

Dlouho jsem přemýšlela, co pro mě bylo na prostředí, kde jsem prožívala dětství, nejcharakterističtější.

Možná to bude úsměvné, ale přišla jsem na to, že to byla vůně mé maminky. Maminka vždycky voněla čistotou a také všechno kolem ní (zásadně ne voňavkami). A musím říct, že až do pozdního věku - zemřela v necelých 86 letech a doposledka na sebe velmi dbala. A to i přes to, že byla hodně nemocná (Parkinsonova choroba).

 

Nejraději jsem měla, když jsem onemocněla a mohla jsem přes den "stonat" v maminčině posteli v ložnici.( My jsme se sestrou měly svůj pokojíček, kde jsme odmalička spaly samy.) Také jsem měla ráda neděle, to jsem zase mohla jít brzy ráno do postele za otcem.( Zajímavé je, že si vůbec nepamatuji, že by tam byla i moje sestra. ) Otec se mnou často sváděl polštářové bitvy - jednou se nám podařilo rozbít lustr, který byl hodně drahý - dělaný na zakázku, předválečný. Byla to jen taková rovná deska z jakéhosi matového skla. Ale nejvíc jsem milovala, když mně otec zpíval. Jak maminka, tak otec nádherně zpívali, kdežto já i sestra nemáme absolutně žádný hudební sluch. Otec mně nejčastěji zpívával dvě balady. Jedna byla zřejmě o nějakém zlatokopovi a pamatuji si i kousek melodie a pár slov: ".....Zasněženou strání, šedý bod uhání, slyšet štěkot psů......" Byl to zřejmě nějaký listonoš, který vezl dopisy z domova. A pak druhá, ta byla o nějakém tulákovi a toho jsem pravidelně oplakala. Z té si pamatuji taky kousek melodie, ale slova jen málo a nepřesně: .....Když zjara vonný květ, ...........přiláká na hrob tuláka.........." Nějak se mně tam pořád mate, že to měl být šeřík a už taky nevím, koho nebo co přiláká na ten hrob - motýla, včelky? Kdyby se náhodou našel někdo, kdo ty balady - nebo alespoň jednu z nich - zná, prosím moc, napište mi název, popř. slova. Byla bych opravdu moc šťastná.

A ještě něco bylo báječné a pro mě rozhodující - maminka měla velkou knihovnu, byli tam prakticky všichni klasikové, takže jsem odmalička hodně četla a prohlížela jsem si - na tehdejší dobu - krásné knihy o malířích s reprodukcemi obrazů.

Pak bych chtěla říct ještě jednu věc. Nikdy za svoje dětství jsem nezažila, že by se před námi otec s maminkou hádali, přestože jejich manželství bylo dohodnuto jejich rodiči a procházelo mnoha a mnoha úskalími, protože oba byli naprosto odlišní lidé. Ale díky jim oběma jsem měla nádherné dětství, i přes ty strašné zážitky spojené s domovními prohlídkami a výslechy. To pak pominulo a i když strach ve mně zůstal už napořád, bylo to okrajové, spojené s určitými situacemi, popř. lidmi.

Když komunisté pozavírali celou rodinu největšího sedláka ve vesnici (známého rodičů), protože zakládali JZD a potřebovali zadarmo budovy a dobytek atd., vzali jsme si jejich psa. Byl jejich syna, kterému bylo 19 let, když ho zavřeli (byl zavřený 12 let, dokonce nejdřív dostal trest smrti - pod žádost o trest smrti se podepsalo 7 lidí z vesnice, i jeden jeho spolužák!!!), pak byli všichni rehabilitovaní. Ten pes by býval musel být utracený, tak jsme si ho vzali a byl to můj miláček - byl obrovský, mnohem větší než např. vlčák. Jmenoval se Argo a byl celý černý jak uhel. Milovali jsme se vzájemně. Měli jsme neustále nejméně jednoho psa, často dva a hodně koček, často i deset.

Postupně, jak se situace uklidňovala, začala k nám chodit spousta kamarádů, chodili jsme např. pást kozy - to pro mě byl úžasný zážitek. Také jsme chodili péct brambory. V létě jsme pomáhali na poli - kladla jsem např.povřísla. Mlýn byl tak trochu na samotě. Celý objekt byl rozdělený na část mlýna a na část zemědělskou. Tu si ponechal původní majitel. Pak kousek dál od nás bydlela ještě jedna rodina, měli tuším že 8 dětí. Jeden kluk byl tak starý jako moje sestra a druhý jako já. Jejich otec byl strašně zlý, celou rodinu bil, včetně manželky, až do doby, kdy nejstarší syn vyrostl a postavil se mu. Jednou jsem zažila, když přede mnou bil řemenem a kopal do syna, co byl starý jak já. Měla jsem z toho šok a dlouho jsem se bála. (Však taky špatně skončil, úplně sám a pak ho ranila mrtvice právě když byl na dvoře a ležel tam tři dny, než ho našli, pak zemřel.) Oba kluci chodili k nám, byli u nás od rána do večera a mému otci říkali tati. Jedli u nás, samozřejmě, a málem by i u nás spali. My jsme tím pádem dohromady provozovali klukovské hry. Lezení po stromech, neustále jsme padali do vody, lyžovali jsme, bruslili. Až v dospělosti jsem si začala uvědomovat a obdivovat maminku, že nám nikdy nenadávala, když jsme přišli všichni promáčení, to jsme pak dostali suché šaty - tepláky - na převlečení a šli jsme znovu. Kde brala maminka tolik trpělivosti, to tedy nevím. U otce to bylo samozřejmé, byl úplně jinak založený, na oblečení si vůbec nepotrpěl. Často si s námi hrál. To zase nedokáži pochopit, když přišel po směně v kamenolomu nebo později v cihelně, kde šíleně dřel, jak mohl hned po příchodu domů s námi jít hrát vybíjenou nebo různé jiné hry, dělal legraci atd. Nikdy ho režim nezlomil. Dodnes ho obdivuji. Miloval nutrie, které s láskou pěstoval. Nejkrásnější byly procházky s ním kolem řeky, se psem. To chodil denně, obhlídnout stav řeky a břehů, louky. Chodila jsem s ním tak až do jeho smrti. Byly to krásné, intimní chvíle.

Otec neustále přiváděl domů různé lidi, kteří se ocitli v nouzi. Když byl mlýn v provozu, tak to bylo lehké, protože bylo dost jídla. (Jeden člověk z Prahy u nás zůstal hned napoprvé půl roku a jen posílal celé širé rodině balíky mouky. Pak odjel na krátkou dobu domů a opět se vrátil. Přátelili jsme se s nimi až do jejich smrti, přestože se z nich také stali velcí komunisti.) Maminka říkala, že u nás pravidelně bývalo víc jak 10 lidí ke stolu. Když nám ale všechno vzali a naši neměli žádné peníze, nedostávalo se ani jen pro nás, bylo to obtížné. Otec si nesměl v kamenolomu vydělat víc jak 700,- Kčs. Nevím, jak to maminka kouzlila. Jednou otec přivedl pána, který byl v kamenolomu taky za trest, protože byl za války letec v Anglii, pak byl zavřený a pak nesměl nikde jinde pracovat, jak v kamenolomu. Byl to nesmírně inteligentní člověk a mně je jenom hrozně líto, že jsem byla tak malá, že si nepamatuji, co všechno nám po večerech vykládal - samozřejmě že u nás spal a jedl.

Když byl ještě mlýn v provozu, měli jsme jednoho dělníka, který byl jako člen rodiny. Rodiče se s ním i téměř o všem radili. Zásadně jedl s námi u stolu. My jsme ho se sestrou měly hrozně rády. Měli jsme také služku - na práce venku, pomáhala babičce (maminčina maminka) a chůvu - ta pomáhala mamince, když jsme byly malé. Musím říct, že za tou jsme byli ještě, když maminka zemřela a bylo to krásné setkání, srdečné, vřelé. Ona byla taky vždycky jako člen rodiny, po tu poměrně krátkou dobu, co u nás byla. U jedné služky rodiče zjistili, že je nemocná téměř hned po jejím příchodu. Nechali ji vyšetřit, byla jí zjištěna tuberkulóza, tak ji rodiče nechali léčit. Bohužel, byla už v takovém stavu, že nic nepomohlo. A navíc maminka se od ní nakazila a také tuberkulózou onemocněla. Dlouho se léčila.

Chtěla bych také zdůraznit, že charakter člověka a jeho chování k ostatním lidem neurčuje to, jestli je bohatý nebo chudý, ale jaký ve své podstatě je. Jsem ráda, že mohu být i v tomto směru na své rodiče hrdá.

Do základní školy jsem chodila u nás ve vsi, kde byla jednotřídka. Paní učitelka většinu času proklimbala. Moc jsme se nenaučili. Od páté třídy jsem chodila do školy v Jaroměřicích n/Rok. Tam už to bylo něco úplně jiného. Třídního jsme měli pana učitele Cigánka, který byl velmi přísný, ale já jsem ho měla moc ráda. Říkal nám mnohem víc věcí, než bylo jeho povinností.

V té době k nám za mnou začalo chodit hodně kamarádů. Ve mlýně se dalo nádherně hrát, nejlépe na schovávanou. Bylo tam tolik možností, kam se schovat! Ty velké dřevěné násypky, nejrůznějšího tvaru a velikostí, ty tam po zavření mlýna zůstaly. Také jsem měla na dvoře nainstalované kruhy - obrovskou - vysokou šibenici a na ní zavěšené kruhy. Prováděla jsem na nich absolutně všechno. Na vodě byla lodička - maňásek. Člověk se musel naučit na ní jezdit, velmi lehce se překlopila. Já jsem na ní vozila i našeho psa.

Vidím, že jak píši, vynořují se mně další a další vzpomínky. Po mé zmínce na blogu, že jsem si před časem začala dělat poznámky ke knížce vzpomínek, se mně hned ozval vnuk, že tu knížku mám určitě napsat. Tak asi - velmi neuměle - pro ně přece jenom něco napíši.Teď už raději skončím, je toho tak jako tak už příliš. Měla jsem v úmyslu napsat vše úplně jinak, ale tak nějak to ze mě samovolně vyplynulo takhle.
Psala jsem to páté přes deváté, snad si z toho něco vyberete.

A teď fotografická příloha:
Na této fotce je celkový pohled na mlýn. Bohužel, neumím udělat označení na obrázku, ta budova - velký bílý štít vlevo - za sloupem, to už nám nepatřilo. Také ta úplně zadní budova vpravo - je vidět jenom úzký bílý štít - to už také patřilo k zemědělské polovině - ale ta přilepená budova vpředu - bílý předek - to bylo ještě naše.

Na těchto dvou fotkách je maminka ještě před svatbou.

A toto je svatební fotografie rodičů.

Otec miloval svoje nutrie - tato byla ochočená, bylo jich ochočených víc, vozila jsem je i v kočárku na panenky. Otec jich někdy měl i víc jak 200 ks.

A tady je moje babička, ještě asi svobodná - to nevím určitě (maminka mojí maminky).

A toto je dědeček, ale to už s babičkou dlouho nežili, on žil kousek od nás - na výminku - byl to krásný domek, břízolit, několik místností, dvorek, velká zahrada. Žil pak s jinou ženou, ale my jsme se sestrou za ním pořád rády chodily.Byl velmi pracovitý, poctivý, nepil, nekouřil, nehrál karty. Po rozchodu s babičkou žil s tou ženou do její smrti.

No a tady jsem jako dítě na lodičce - vypadám jak indián.

A toto je výše zmíněný pes Argo - je to v místě, kde voda odtékala od malého stavidla - bylo tam krátké, vybetonované koryto. Tam, kde stojí Argo, tam bývali raci a kousek dál škeble - dokud byla voda ještě čistá. Bylo jich tam hrozně moc.

Tak nevím, proč jsou některé fotky tak špatné a proč jsou tak velké. Ukládala a skenovala jsem to stejně jako jindy, ale nějak to nevyšlo. Tak se omlouvám.

Přeji všem co nejhezčí dny.