Druhý den poté, co jsem viděla film Mechanický pomeranč Stnaleyho Kubricka (podle knižní předlohy Anthonyho Burgesse), jehož režie byla naprosto vynikající a díky níž a díky výtečnému výkonu hlavního představitele Malcolma Mc Dowella jsem se dokázala dodívat až do konce, protože filmy, knížky, dokumenty atp. s touto tématikou už snáším jen velmi těžko, nemohu potom spát a mám deprese, jsem slyšela v rozhlase kratičkou zprávu o tom, jak dnešní mládež je velmi cynická, zvláště mezi 14. a 15. rokem prý dětem naprosto schází jakýkoliv cit.
V poslední době se prý stává hitem mezi touto mládeží natáčení svých kamarádů v choulostivých situacích (např. na toaletě) a poté promítání téhož mezi ostatními dětmi. Neustále slyším, že to není všeobecné, že mládež je vlastně hodná a stejná jako dřív, že neplechy se děly i dřív, že když je dobrá rodina, jsou dobré i děti atp. Nemohu s tím souhlasit, samozřejmě že jsou výjimky, že je jisté množství mladých lidí, kteří jsou slušní a hodní. Ale jsem přesvědčená, že velmi narůstá množství těch nehodných, bezohledných, cynických a neslušných. Musím říct, že když někde vidím větší hloučky mládeže - po skončení vyučování, když jdou společně do kina atp., tak se jim velkým obloukem vyhnu. Téměř nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo z dětí pustil sednout v autobuse. Naopak, když jsem na tom byla hodně špatně a vůbec jsem nemohla vydržet při jízdě stát, požádala jsem jednou chlapce, aby mě pustil sednout. Naprosto mě ignoroval a sednout mě nepustil. Ve vlaku se vyhýbám vagonům, kde je víc mladých lidí pohromadě, když ráno jedou do školy. A nemůže to být jenom moje špatná zkušenost, když vznikají takové knížky, jako Mechanický pomeranč atp. Knížku jsem četla už před více léty a ten film mě znovu hodně rozjitřil. Nevím, kde se bere v lidech zlo. Prý je to vlastní každému člověku a záleží jen na tom, jak je dovede zvládat. Proč je tedy čím dál víc lidí, kteří je zvládat nedokáží? Je na vině demokracie, svoboda? Protože si tyto pojmy někteří lidé vykládají chybně - že si může dělat každý, co chce?
Jako balzám na mě působila knížečka od O.D.Westa Africké pohádky, ze které jsem minule na blogu uváděla pohádku o pravdě a lži. Knížečka je bohatě ilustrovaná autorem, jsou to nádherné perokresby - tedy alespoň si myslím, že to jsou perokresby.
Zrovna tak jsem si s velkým potěšením pročítala a prohlížela reprodukce v knížce, kterou jsem dostala. Tim Martin - Surrealisté. Drtivou většinu z nich jsem znala, ale pár bylo i těch, se kterými jsem se setkala poprvé.
Pak jsem od jednoho známého dostala za úkol předat naší společné známé knížku Mantry (Zpěvem ke klidu a míru) od Henryho Marshalla. Prý si ji mám také přečíst. Nedokázala jsem tu knížku dočíst do konce, což se mně nestává často, snažím se vždycky vše přečíst úplně.
Přes veškeré vysvětlování mně připadá, že lidé, kteří se tomuto oddají, se stanou otroky.
str. 26: ... Po tomto reflexním léčení obvykle následovalo dráždění střev trvalým mírným proplachováním vodou přes lékařské vyšetřovací zrcátko zastrčené do konečníku. Svůj pročišťovací pokoj měl Adano uspořádán tak, že bylo vidět výměšky odtékající čirou plastikovou trubičkou. Při čištění střev se z útrob uvolňovaly podivuhodné věci, o nichž člověk věděl, že je nejedl celé roky....... .....Tvrdil, že je třeba jíst potravu v tu denní dobu, kdy je příslušné jídlo nejvíce aktivováno sluncem. Ranní jídlo roste na stromech............polední jídlo roste na zemi do výšky čtyř stop........ večerní jídlo roste ve tmě pod zemí.........
str. 31: Při posvátném zpěvu mantry stoosmkrát (denně) radil Kešavadas prvních třicet šest opakování pronést hlasitě. Musíte dávat pozor na správnou intonaci, výslovnost a pauzy. Druhých třicet šest opakování se potichu šeptá......
S velkým potěšením jsem se vrátila a dočítám knížku Za časů Ludvíka XIV.
Žádné komentáře:
Okomentovat