Novoroční přemítání

Musím říct, že mně opravdu hodně scházelo, že jsem tak dlouhou dobu nemohla chodit číst na blogy tak, jako dřív. Jenom jsem to vždycky "prolítla" - sem tam jsem napsala krátkou poznámku. Ale nemohla jsem se pořádně soustředit a zamyslet a hlavně, nemohla jsem vychutnat tu radost z toho, že existuje něco takového, jako je blog. Byly to osobní důvody, proč to nešlo.

 

Četla jsem tady už hodně článků o tom, proč si lidé zakládají blog. Souhlasím s tím, že je to proto, že mají nějaký problém. Buď se cítí osamoceni (tak jako já) nebo, když jsou v cizině, tak je jim asi smutno, i když se jinak mají dobře. A taky tím, že člověk čte problémy a jejich řešení u jiných lidí, pomáhá mu to (tak jako mně). Ale v podstatě je mně to úplně jedno, hlavně že blog existuje a že mám možnost setkávat se jeho prostřednictvím s tak báječnými lidmi, dívat se na krásné obrázky, které někteří předkládají, číst krásné články, básně, zamyšlení......... . V tomto byl pro mně minulý rok mnohem lépe snesitelný, než ty dřívější a moc Vám všem za to děkuji. Nikdy bych nevěřila, že může existovat pocit takového přátelství s někým (natož s více lidmi najednou), koho jsem nikdy neviděla a asi neuvidím, kdo je o tolik mladší než já - ať už je to muž nebo žena. Takže ještě jednou dík Vám všem, s kým si častěji povídám ať už na mém blogu nebo na Vašem.

A ještě jednou Vám všem přeji co nejméně problémů, starostí, smutku a podobných nepříjemných věcí a co nejvíce pohody, klidu, radosti, pocitu uspokojení a osobního štěstí a hlavně samozřejmě zdraví.

Já jsem moc hezké Vánoce neprožila - jak také jinak. Do doby, než jsem se vdala, jsme mívali nádherné Vánoce s rodiči. Napíši o tom ve svých vzpomínkách. Pak už to bylo vždycky nepěkné - když to řeknu tak mírně. Stejně tak i letos. Až po svátcích přijel syn se snachou a to bylo moc hezké. Dostala jsem od nich spoustu dárků, hodně knížek - o tom v příslušném článku. Od snachy jsem dostala věc, kterou jsem si dávno přála mít. A sice tyčky do kuchyně, zavěšené pod skříňkou - na pověšení sběraček a různých kuchyňských pomůcek. Udělala mně tím velkou radost. Se snachou jsme se podívaly na některé filmy na videu - ona je jediná, kdo se se mnou na filmy rád dívá a navíc se v mnoha případech shodneme na hodnocení. Jenom ty dny, co jsou vždycky u nás, příliš rychle utečou. Hrozně moc jsem se těšila, že všichni pojedeme do Citonic za rodinou dcery, která je tam každoročně u druhé babičky přes celé svátky. Bohužel, kvůli viróze zetě jsem tam nemohla jet, bylo by to pro mě kvůli té mé špatné imunitě příliš nebezpečné. Takže jsem poplakávala sama doma.

Silvestra nemám ráda, obzvláště od doby, kdy před několika lety se našim známým, kteří bydlí nedaleko od nás, stala následující příhoda. Vždycky slavili Silvestra doma, ten rok šli se svými známými oslavovat do nějakého podniku a děti dali k babičce na vesnici. Tím si všichni zachránili život, protože jim do bytu vletěla špatně odpálená raketa (nevím přesně, co to bylo, ale bylo to cosi vojenského, protože ten člověk byl důstojníkem v armádě) a vyhořeli. V místnosti (dětský pokoj), kam přímo vletěla, bylo všechno slité do "placky" - např. budík byl roztavená jediná placka. Museli si zařídit celý byt znovu, protože i to, co neshořelo, tak páchlo spáleninou, že to bylo nepoužitelné. Přestože úplně všichni věděli, kdo to zavinil, nic se nevyšetřilo a nikdo nebyl potrestaný. Jen díky tomu, že ten majitel bytu je vyučený truhlář, dokázal si vše znovu vyrobit. Ovšem škoda byla nepředstavitelná. Od té doby doslova šílím strachem a hrůzou, protože z nás by se rázem stali žebráci, neměli bychom vůbec žádné peníze na obnovu bytu atd. A letos to bylo obzvláště nepříjemné, zřejmě nějaký nový obyvatel v naší blízkosti odpaloval rachejtle či co už celý den od rána, pak nejméně do dvou hodin do noci a ráno znovu skoro celý den. Jsem šťastná, že už to skončilo.

Také je mně líto těch, kteří zrovna moc důvodů k radosti nemají, že musejí snášet to jakoby vynucované veselí kolem dokola, řine se to z rozhlasu, televize, je to v obchodech - zkrátka všude. A také čím dál hůře snáším pomyšlení na ty lidi, kteří žijí v oblastech, kde se neustále bojuje, střílí, kde jsou teroristické útoky na denním pořádku a ti obyčejní lidé tomu nemohou zabránit a nemohou si pomoci. Musejí to snášet. Tak mně vlastně bylo víc smutno, než veselo. Při pohledu do budoucna nevidím moc důvodu k optimismu. Škoda.