Zase jednou jsem si trochu dělala pořádek v poznámkách, které mám roztroušené na různě velkých papírcích po stole kolem počítače. A narazila jsem na - alespoň pro mě - krásnou myšlenku. Je z některé z diskusí, které probíhají pravidelně na Vltavě v neděli ráno - jsou to rozhovory nad Biblí - už jsem se tady o tomto pořadu zmiňovala. Mimo jiné jsem si poznamenala:
"Láska je tam, kde druhému dávám přednost před sebou."
"Lásky přibývá, čím víc ji rozdáváme."
"Rozevřené ruce Krista ukřižovaného na kříži jsou symbolem rozevřené náruče k přijetí trpícího bližního."
"Lásky přibývá, čím víc ji rozdáváme."
"Rozevřené ruce Krista ukřižovaného na kříži jsou symbolem rozevřené náruče k přijetí trpícího bližního."
Pak mně nedá, abych neocitovala pár řádků z knížky, kterou teď čtu a kterou jsem absolutně nadšená - Peter Englund: Nepokojná léta - Historie třicetileté války:
Hovoří se zde o vítězství Švédů v bitvě u Wittstocku 24. září 1636 - str. 151
........" Porážka u Nördlingenu byla pomstěná a švédská pověst se znovu postavila na nohy. Může se to zdát divné, ale stejně jako si soukromé osoby nezřídka cenily cti víc než života či majetku, hrál ohled na dobré jméno a pověst země velkou roli i v politice. Jedinec, který pozbyl své cti, byl vyloučen ze skupiny, k niž příslušel - ze stavu, cechu, obce, rodu - což byl strašlivý osud pro člověka sedmnáctého století, který cítil sounáležitost se skupinou, žil pro ni a skrze ni, a bez ní přestával existovat. Stejně osudné bylo zneuctění jména země. To nejsou prázdné řeči - bezpečnost říše byla závislá na nepošpiněné pověsti. ......"
Tak si říkám, že kdyby se v nynější době vylučoval ze společnosti jedinec, "který pozbyl své cit" - kdo by asi zůstal? Dnes se ze společnosti vylučují jednici, kteří si na své cti zakládají. Většinou v dnešní společnosti platí za hlupáky a nešikovné lidi, kteří to nikam nemohou dotáhnout - obzvláště v politice. Kam to svět spěje?
Žádné komentáře:
Okomentovat