Škola noci - anglická renesanční a barokní poezie
Když jsem na blog před časem vybírala básně z výše uvedené knížky, bývala bych ráda opsala ještě i další, protože všechny tam uvedené jsou krásné, ale nechtěla jsem to "přehánět" - tak jsem se rozhodla, vložit sem některé až po určité odmlce. Snad právě teď někomu přijdou vhod.
(Samozřejmě - úpravu jsem si udělala moc pěknou, ale po zveřejnění byla pryč - nevím proč se mně to tak děje, dost mě to štve, mám ráda text upravený. Omluvám se.)
William Shakesperare (1564-1616) Sonet 66 Unaven vším, chci v hrobě složit hlavu, když zřím, jak zásluhy lze vyžebrat, a pouhé nuly sklízet světa slávu a čirou víru donucenou lhát a purpur poct vždy na nehodných jen a dívčí čest bez řečí zkurvenou a ryzí schopnost danou křivdám v plen a sílu vládou starců zchromenou a moc jak umlčuje umění a blbost jak se mistrům zvůlí mstí a prostá pravda že jak tupost zní a dobří u zlých vždy jen otročí: Unaven vším, všem zlům chci sbohem dát, však zemřít je jak zradit, co mám rád! ****** | Sir Walter Ralegh (1552-1618) Čím je náš život Hra vášní vystačit má na život? Je radost víc než ubohých pár not? Už v lůnech matky pro nás všechny šijí kostýmy pro tu krátkou komedii. Nebe je přísný divák - nad námi o chybách vede si své záznamy. Hrob, v němž slast ze slunce je ztracena, je konec hry, když spadne opona. Ke konci řítíme se v rolích svých. Pak přijde smrt: to nebude už vtip. ****** |
Samuel Daniel (1562-1619) **** Hojivý Spánek, Noci temné syn, bratr, jejž potmě porodila Smrt, můj žal ať utiší zas světlem svým, soumrakem z paměti ať smyje rmut. Ať smutku nad mým ztroskotaným mládím jsou vyhrazeny pouze bílé dny; ať bdící zrak se sytí pohrdáním, ať nemučí však noční vidiny. Přestaňte, sny, vy stopy světlých chvil, předjímat vše, co zítra bych si přál; vždyť Rozbřesk ze lži by vás usvědčil a ještě více prohloubil můj žal. Raděj ať mraky v spánku objímám, než do dnů plných zrady procitám. ******* | Edward, lord Herbert z Cherbury (1583-1648) Sonet na černou krásu Černá kráso, jež nad všední jsi jas, jehož moc žádná barva neosvěží kromě těch, které tma zas skryje, stěží se změníš; pohled skýtáš stejný zas, když oči po tobě vždy hladce běží, v moci tě nemá denní, noční čas. Když všechny barvy, na nichž den se pás a které starým mistrům v srdci leží, každá noc zabíjí a zhasíná, že ani stopa po nich nezůstane, ty bez proměny trváš jediná, v tvé černi zříme jiskru, v které plane jas nedostupný: Že však vnitřní tma v nás chce, tma v očích se z něj opět stane. ******** |
Andrew Marvell (1621-1678) Definice lásky Má láska vzácný původ má a vysoký si klade cíl: zoufalstvím nad tím zrozena, co nelze, aby člověk žil. Pro velkodušné zoufání tak vznešenou věc poznat smím, kde naděje se rozhání svým křídlem šálivým. Kam duše chce se rozletět, i tak dost rychle troufal bych si, železné klíny osud hned mezi nás dva však vrážet musí. Žárlivě osud sleduje lásky, jež v čistém svazku žijí: naplněn, svazek zkázou je svévolné jeho tyranii. | Železnou rukou nás dva chyt, na pólech drží v zajetí, lásce je osou světa být však nesmí poznat objetí: nespadne-li kdy nebes báň a strašné zemětřesení, celý svět jenom kvůli nám v dvě planisféry nezmění. Lásky jak přímky dovedou se v každém úhlu protínat: naše tak rovnoběžné jsou, že setkání se musí vzdát. Tak láska, jež nás spojuje a kterou osud nechce snést, konjunkcí duší vždycky je a věčnou opozicí hvězd. |
Žádné komentáře:
Okomentovat