Prožívám neskutečné štěstí - cca po 30 letech jsem poprvé při viróze a nachlazení neměla hnisavou rýmu, zánět dutin (kdo to jednou měl, ví o čem mluvím), nedostala jsem zápal plic.... Vše proběhlo normálně - jako u každého druhého normálního člověka.
Nikdo si neumí představit, co je to za nádheru!!! Po celé dlouhé roky jsem při obyčejné rýmě měla nepředstavitelné komplikace, které neustále rok od roku narůstaly.
Konečně začínám věřit, že jsem se uzdravila svým vlastním přičiněním. Tím, že jsem se od základu změnila. Změnila jsem naprosto přístup k životu, k sobě samé, k okolí..... Určitě se u mě budou ještě vracet staré návyky, ale podstatné je, že to hlavní se už odehrálo.
Jestliže píši, že jsem se změnila svým vlastním přičiněním, není to tak docela pravda. Nikdy bych sama na to nepřišla. První "šťouchance" jsem dostala tady na blogu. Už jsem to psala mnohokrát. Začala jsem o tom všem přemýšlet. Ale nejdůležitější bylo, že se chtělo jednomu mému kamarádovi - opravdovému příteli - zabývat se mnou do té míry, že ho to stálo spous-tu času, nepochopení z mé strany - ne jednou jsem se naštvala, jak mně může říkat takové věci - o mně - když to přece "vůbec není pravda" - atd. Jistě bylo důležité, že jsem věřila, že by mně neřekl a neudělal nic, co by mně skutečně mohlo ublížit. Takže jsem se pak naučila říkat si pravdu. Je to asi vůbec nejtěžší, co se člověk naučí. Sám sobě a o sobě si říkat skutečnou pravdu. On pro to všechno má krásné přirovnání - táhla jsem na zádech neskutečně těžký batoh - přinutil mě ho vysypat a znovu poskládat - bez nedůležitých věcí. Opět jich bylo moc. Tak znovu vysypat a znovu poskládat - to vše několikrát. - Důležité je dát si do batohu nejdřív hygienické potřeby - jak on říká - nejdůležitější je toaletní papír = říkat si o sobě pravdu. Atd., atd.
Chtěla bych říct, že jsem se stoprocentně přesvědčila o tom, že jak se člověku daří, je čistě jeho věc. Že vysoké procento svého zdraví si může ovlivnit sám. Samozřejmě, netýká se to stavu po úrazu atp. Ale i pak záleží jen na každém, jak se se svým stavem vyrovná a jak to přijme. Známe každý nespočet případů, když se člověk dokázal dobře vypořádat i s tím nejtěžším osudem.
Už jsem tady dříve psala, že jedna moudrá žena řekla, že důležité je, jak každý přijímá dění, život, okolí, rány osudu - jak se tedy na to každý sám dívá - a ne, jak se to jeví. Je hodně těžké, se to naučit, ale vyplatí se to.
Konečně začínám věřit, že jsem se uzdravila svým vlastním přičiněním. Tím, že jsem se od základu změnila. Změnila jsem naprosto přístup k životu, k sobě samé, k okolí..... Určitě se u mě budou ještě vracet staré návyky, ale podstatné je, že to hlavní se už odehrálo.
Jestliže píši, že jsem se změnila svým vlastním přičiněním, není to tak docela pravda. Nikdy bych sama na to nepřišla. První "šťouchance" jsem dostala tady na blogu. Už jsem to psala mnohokrát. Začala jsem o tom všem přemýšlet. Ale nejdůležitější bylo, že se chtělo jednomu mému kamarádovi - opravdovému příteli - zabývat se mnou do té míry, že ho to stálo spous-tu času, nepochopení z mé strany - ne jednou jsem se naštvala, jak mně může říkat takové věci - o mně - když to přece "vůbec není pravda" - atd. Jistě bylo důležité, že jsem věřila, že by mně neřekl a neudělal nic, co by mně skutečně mohlo ublížit. Takže jsem se pak naučila říkat si pravdu. Je to asi vůbec nejtěžší, co se člověk naučí. Sám sobě a o sobě si říkat skutečnou pravdu. On pro to všechno má krásné přirovnání - táhla jsem na zádech neskutečně těžký batoh - přinutil mě ho vysypat a znovu poskládat - bez nedůležitých věcí. Opět jich bylo moc. Tak znovu vysypat a znovu poskládat - to vše několikrát. - Důležité je dát si do batohu nejdřív hygienické potřeby - jak on říká - nejdůležitější je toaletní papír = říkat si o sobě pravdu. Atd., atd.
Chtěla bych říct, že jsem se stoprocentně přesvědčila o tom, že jak se člověku daří, je čistě jeho věc. Že vysoké procento svého zdraví si může ovlivnit sám. Samozřejmě, netýká se to stavu po úrazu atp. Ale i pak záleží jen na každém, jak se se svým stavem vyrovná a jak to přijme. Známe každý nespočet případů, když se člověk dokázal dobře vypořádat i s tím nejtěžším osudem.
Už jsem tady dříve psala, že jedna moudrá žena řekla, že důležité je, jak každý přijímá dění, život, okolí, rány osudu - jak se tedy na to každý sám dívá - a ne, jak se to jeví. Je hodně těžké, se to naučit, ale vyplatí se to.
Žádné komentáře:
Okomentovat