Dokonalost

Komentář č. 14) Lenky u Emka na jeho blogu v článku o tesařích mě přiměl k zamyšlení.

 

Neumím nic pořádně - dokonale. Mám mnoho zájmů a z mnoha umím něco málo, ale nic dokonale. Celé roky mě to trápilo. Nastavila jsem si pomyslnou laťku - mé měřítko dokonalosti, nebo alespoň přiblížení se k ní - moc vysoko. Samozřejmě jsem na ni nikdy nemohla dosáhnout. Následek byla nespokojenost se sebou a pak stres. Pak se navíc přidala nemoc, ochrnutí, četné operace a já jsem začala nenávidět sebe a své tělo, že mě tak zradilo atd. Protože jsem víc jak dvacet let seděla doma a přemýšlela a přemýšlela, zamotávala jsem se do té pavučiny čím dál víc. Až před relativně krátkou dobou jsem z té příšerně úzké soutěsky vyšla na prosluněnou pláň a najednou se mně všechno otevřelo. Bohužel, nedošla jsem k tomu sama (stydím se za to), musel mě kdosi obrazně - ale doslova hodně a moc - praštit po hlavě, abych "prozřela". Začala jsem si vážit sama sebe (i když ještě mám občas tendence při setkání s někým výjimečným se podceňovat), brát se takovou, jaká jsem, dochází mně postupně, že každý člověk má svou obrovskou hodnotu, každý v něčem jiném nějak vyniká........ Je nutné si uvědomit na co mám a nechtít víc - nemožné. Nejdřív při tom poznání dojde téměř ke zhroucení, pak se dostaví uklidnění a spokojenost (tedy píši o tom, jak to probíhalo u mě). Ono se to lehce říká, lehce se cituje mnoho moudrých rčení atp., už hůře to člověk aplikuje na sebe. Říct si pravdu o sobě je hodně těžké. Ale je to asi vůbec nejdůležitější věc.

Před těmi víc jak dvaceti roky jsem sama sebe zařadila do kategorie, kdy už má člověk život skoro za sebou a nic pěkného už ho nečeká - tehdy kvůli nemoci, později kvůli věku. Je to velký omyl. Záleží na každém jak se postaví nejen k nemoci, ale i k věku. Jsem přesvědčená, že vždycky, za každých okolností, se dá prožít něco krásného, silného...... Řekla bych, že ve vyšším věku mnohem intenzivnějšího.

Tak jsem došla k závěru, že nedokonalost je báječná, není nudná.