Cesta

Možná bych nejdříve měla začít tím, koho považuji za přítele - je jedno, jestli je to muž nebo žena.

 

Je to člověk, kterému mohu důvěřovat, věřit, o kterém bezpečně vím, že se mně bude snažit nezištně pomoci ve chvílích, kdy to potřebuji, bez ohledu na to, zda jemu to třeba i způsobí nějaké problémy, je to člověk, se kterým se vzájemně dobře známe, známe své slabosti i přednosti a počítáme s nimi. A všechno už je během doby prověřeno, stalo se, vím, že s tím vším skutečně mohu počítat. A nemusíme se vůbec často stýkat osobně, stačí, že o sobě víme a víme, že se na sebe můžeme spolehnout.

Kamarádství je podle mě něco jiného. Kamarádů může mít člověk docela dost a může mu s nimi být velice příjemně. Mít skutečného přítele je, myslím si, velmi vzácný jev, někdy člověka takové štěstí v životě vůbec nepotká.

Taky bych změnila přísloví - "to je podloženo zlatem" za "to je podloženo opravdovým přátelstvím" - protože přátelství je nesrovnatelně hodnotnější než zlato, nedá se srovnat vůbec s ničím.

Před pár dny jsem diskutovala se svým opravdovým přítelem o vlivu "cesty" - způsobu "jití životem" na zdraví člověka atd.

Ano, vysypala jsem svůj batoh, pečlivě roztřídila a moc dobře vím, že jsem si do něho při posledním balení proti sobě samé přibalila věc, která tam neměla být a proti sobě samé nepřibalila věc, která tam být měla. Jak už jsem psala v komentáři u minulého článku: "Strach z věcí, kterých bych se neměla bát, je možná jeden z mých největších nedostatků".

Jak zabránit strachu ze života? Pro to on má krásné přirovnání, které bych sem chtěla napsat, protože si myslím, že by to mohlo pomoci třeba i někomu jinému.

Vždycky jsem si myslela, že nás životem provází určité množství rozhodujících okamžiků - psala jsem o tom už víckrát na blogu, vždycky jsem jako příklad pro toto tvrzení uváděla knížku Sophiina volba.

Řekl mně, abych mu zkusila vyjmenovat nějaké životně důležité, fatální rozhodnutí vyjma sebevraždy. Nedokázala jsem to, protože - jeho slovy: " úplně všechno v životě se dá změnit, vyjma smrti. Pouze rozhodnutí o smrti je limitní, jinak je vše děj, vývoj a kdykoliv během něj se sice nelze vrátit v čase, ale lze svoje rozhodnutí přehodnotit a napravit."

A teď to přirovnání:

"Moje správná cesta jsou jako koleje, po nich jede můj život, jako lokomotiva. A mockrát v životě se stane, že na nějaké křižovatce, nebo výhybce, buď pošlu lokomotivu do slepé cesty a ona začne jet postupně po hlíně, nebo někam, kde neumí jet a vykolejí, nebo jede někam, kam vůbec nechci. Nejméně energie, krve, bolesti a ztrát stojí, když okamžitě, když to zjistím, začnu nasazovat tu lokomotivu na ty správné koleje. Úplně všechno stojí méně bolesti a energie, než tlačit lokomotivu lesem, nebo polem, nebo se dívat z okýnka a přemýšlet, jak vlak každou sekundu rychle uhání tam kam nechci. Začnu přemýšlet, jak ho zase nasadit zpátky, nad ničím jiným nepřemýšlím, a pouze sumarizuji, co to vrácení vlaku na koleje bude stát, ale už stoprocentně vím, že méně, než tlačit ho lesem, hlínou, nebo uhánět vlakem někam kam jsem nechtěl. Žádné jiné rozhodnutí než smrt, tedy zrušení lokomotivy i kolejí, není podstatné, resp. fatální. Vždycky se lze všem omluvit, vždycky lze přiznat chyby, vždycky lze říct, že jsem se v tu danou chvíli rozhodl špatně, buď to přijmou, nebo ne, to je jejich věc, bude to bolet a bolí to, ale já nasadím co nejrychleji vlak tam, kam patří."

Za tuhle diskusi jsem svému příteli neskutečně vděčná. Pro mě je totiž strašně moc důležité, aby někdo přesně formuloval určité věci. Protože něco jenom cítím, ale nedokáži to vyjádřit slovy - a to je hodně důležité, tedy alespoň pro mě, říct si určité věci nahlas.

Zde přidávám obrázek "Bobřík odříkání", který pro mne udělal tenhle přítel.