Poznání

Konec roku pro mě byl nečekaně náročný. Velký nápor na psychiku.

 

Zažili jsme v rodině opravdu velký strach o milovaného člověka.

Také jsme ale zažili obrovskou radost z dalšího přírůstku - narodila se nám vnučka - konečně holčička. Takže mám od dcery dva vnuky - 18 a 24 let - a teď od syna holčičku! Samozřejmě je moc krásná, jak jinak.

Řádila u nás žaludeční chřipka, byli jsme nuceni konec roku strávit v posteli o hladu, takže návštěva holčičky zatím nepřišla v úvahu. Ale fotek a videí mám plno.

******

Další a pro mě docela silný zážitek byl v poznání, že se mně podařilo vychovat děti, ze kterých vyrostli opravdu dobří a správní lidé. Tohleto se totiž pozná až v nějakých krizových situacích. Při běžném životě se takový zdá být kde kdo. Až když jde do tuhého, tak najednou vychází najevo, kdo je jak sobecký, bázlivý, kdo umí pomáhat, kdo je schopný empatie a porozumění, kdo myslí jenom na sebe nebo hlavně na sebe nebo i na druhé, kdo si je vědom toho, že jeho smrtí svět nekončí, ale že přijdou další lidé a tudíž je nutné se podle toho chovat........

Nemám v úmyslu rozepisovat se o soukromých věcech, takže nic nemohu blíž osvětlit.

Jednu věc ale napsat chci, protože souvisí s mou proměnou. Vůbec mě totiž nenapadlo, jak může taková proměna mě jako matky působit na moje děti, ať jsou jakéhokoliv věku. Protože jsme pořád jeden celek, jedna rodina. A jak těžké je pro ně vyrovnávat se s tou změnou. Paradox je v tom, že oni neznali mě takovou, jaká opravdu jsem - to jsem teď. Oni mě znali takovou, jakou jsem se nechala udělat a jaká jsem po dlouhé roky nuceně byla.

Už jsem se tady zmiňovala, že když jsem začala tak rychle před mnoha roky ochrnovat a vypadalo to, že do druhého dne mně ochrnou plíce a zemřu, pokud včas nezabere lék, tak jsem v duchu rekapitulovala, proč jsem tady vlastně byla. A bylo mně hodně těžko, protože jsem přišla na to, že jsem neudělala vůbec nic podstatného, nic po mě nezůstane, prostě jsem tady vůbec nemusela být. Ano, vychovala jsem děti, ale to jsem brala jako samozřejmou věc, jako povinnost, i když radostnou, to je jisté. Bylo mně tehdy skutečně hrozně těžko. - A teď jsem přišla na to, že jsem udělala něco velmi důležitého - totiž, že jsem vychovala dva správné lidi - a to není samozřejmost, vůbec ne. Naopak! Takže vědomí, že jsem přispěla dvěma malými - ale dobrými a správnými kapkami do řeky života, která tvoří budoucí svět (nějak podobně o tom kdesi mluvil Emko), mně vyvolalo krásný pocit uspokojení a už vůbec ne marnosti mého bytí tady.

Takže konec roku pro mě byl směsicí hrůzy a štěstí v jednom spletenci, který tvoří pravdivý život.

******

A ještě něco úúplně jiného. Před měsícem jsem dostala nádherný foťák. Zatím se bojím na něj sáhnout, ruce se mně třesou - nevím, jestli víc strachem nebo nadšením. Učím se, pomalu studuji návod. Při těch momentálních nervech jsem toho moc nenastudovala, ale teď to půjde rychleji. A konečně si budu obrazy fotit sama a budu sem moci občas dát nějakou fotku. Snad na jaře sem dám konečně tak dlouho slibovanou fotku kvetoucího klučovského kopce s konikleci. Už se hrozně moc těším.