Recenze Petra Zídka v Lidových novinách v příloze Orientace "Společnost vědění je podvod"
Nedá mně to, abych sem tuto recenzi neopsala, protože přesně odpovídá pocitům, které už dlouhé roky mám. Už jsem o tom i na blogu někdy dřív psala.
Společnost vědění je jedním ze sloganů, kterým jsou po celé Evropě obhajovány reformy vysokoškolského studia. Profesor Vídeňské univerzity Konrad Paul Liessmann (*1953) označuje celý tento koncept za "rétorickou figuru", která má zakrýt fakt, že "všeobecného vědění závratným tempem ubývá".
Liessmann vychází z teze, že v dnešní době neexistuje žádná normativní idea vzdělanosti. Jestliže si ještě v roce 1959 mohl filozof Theodor W. Adorno stěžovat na růst "polovzdělanosti", dnes již tento pojem ztratil jakýkoliv význam právě proto, že ho nelze odvodit z žádné "vzdělanosti". Vědění se podle Liessmanna stalo "ne sice ústřední, ale ani ne zcela okrajovou oblastí zábavního průmyslu".
Liessmann vychází z osvícenské představy vzdělání jako duchovní práce na sobě samém. Tuto ideu podle něj evropské univerzity zrazují od 60. let, kdy přistoupily na otevření studia masám a jeho přizpůsobování ekonomickým potřebám. "Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl."
Ve světě, kde chybí idea vzdělanosti, se politici a vzdělanostní odborníci nechali očarovat nejrůznějšími žebříčky (PISA apod.), které hodnotí jednotlivé vysoké školy. Cílem permanentních reforem univerzit je pouze zlepšit pozice na některém z vlivných žebříčků. Vysoké školy se přizpůsobují tlaku byznysu, najímají si manažery a poradce, kteří zde zavádějí své metody řízení, evaluace a kontroly. Místo svobodného bádání a předávání znalostí a zkušeností studentům tak profesoři většinu svého času tráví sestavováním statistik, podáváním žádostí o granty, vypracováváním posudků na žádosti kolegů či výpočty impakt faktorů.
Zaostávání evropských vysokých škol v žebříčcích chtějí evropské byrokracie řešit budováním elitních zařízení pro špičkové studenty, na kterých by profesoři skutečně bádali a nemuseli vyplňovat dotazníky. Podle Liessmanna se tak situace vlastně vrací před první reformy 60. let: kvalitního nedevalvovaného vzdělání se dostane pouze hrstce vyvolených. Autor to zasazuje do širšího sociální kontextu. "Reformy současnosti, které údajně nemilosrdně sázejí na budoucnost a nejnovější inovace, ve skutečnosti představují největší krok zpět v novodobé historii. Nejistota zaměstnaneckého poměru, nedostačující sociální péče, nucená mobilita, tlak na přizpůsobení, privatizace infrastruktur, zdravotní péče, kvalitnější studium v rostoucí míře jen pro ty, kteří si to mohou dovolit - to všechno už tu kdysi bylo."
Liessmannova kniha je velmi trefná, autor ostatně po vydání jejího originálu v roce 2006 získal titul vědec roku. Kromě výzvy, aby se přestalo s neustálými školskými reformami, však neobsahuje žádnou vizi, jak by univerzity měly reagovat na současné společenské změny.
Není pochyb, že většina kritizovaných skutečností se týká také vysokých škol v Česku. Knihu lze proto doporučit nejen všem akademikům, ale především univerzitním reformátorům.
Myslím, že kvůli povrchnosti a malé vzdělanosti celkově společnost upadá. Samozřejmě, jsou výjimky, mám na mysli všeobecný trend. Stačí poslouchat moderátory v rozhlase nebo TV. V 99 % je to doslova hrůza. Jako kdyby stačilo naučit se pár faktům z internetu a jsou dveře otevřené kamkoliv. Povrchní znalosti nebo nanejvýš encyklopedické znalosti, ale žádné přemýšlení, zajít do hloubky problému to už dá moc práce a zabere moc času. Vývoj technický, technologický.... jde neuvěřitelně rychlým tempem dopředu, ale jako kdyby ty obrovské možnosti téměř nikdo nevyužíval. Jako kdyby společnost celkově zlenivěla a chtěla dosáhnout co nejvíc - hlavně peněz - s co možná nejmenším vynaložením námahy a sil. To jsou moje pocity už dlouhou dobu.
Žádné komentáře:
Okomentovat