Už delší dobu se dostávám do stavu, kdy vzhledem k dění ve světě a čtením dokumentů a literatury o tomtéž, začínám ztrácet svoje zakotvení........... Jako kdyby kotva, pevně zabořená do dna oceánu, začala být vláčená různými mořskými proudy sem a tam a nenacházela žádné východisko, jak znovu najít to pevné místo.........
Náhodou se mně včera dostal do rukou článek, pro mě velmi zajímavý: Křižácké tažení nových ateistů, příloha LN Orientace, autor článku Filip Jaroš.
"............................... Výsledek přemítání o Boží existenci není doménou vědeckých objevů nebo logických úvah, ale věcí naladění, osobního a společenského přesvědčení. Evoluci života lze vyložit jako příběh kontinuálního Božího stvoření a přitom není nutné změnit jediný "empirický fakt". Ve 20. století se o takovouto koncepci pokusili Pierre Teilhard de Chardin z pozice křesťanství a Theodosius Dobzhansky z pozice evoluční biologie, u nás téma vztahu Boha, člověka a evoluce esejisticky zpracoval biolog a filozof Stanislav Komárek (Příroda a kultura, Academia 2008). Jejich myšlenky demonstrují, že vztah ke křesťanskému Bohu a vědecké zkoumání netvoří dva disparátní světy.
Dawkinsův kult osobnosti Odhlédněme nyní od osamocených pokusů o intelektuální sladění vědy a křesťanství a zaměřme se na problém optikou rozdílných kulturních rolí. Citlivější myslitelé než Dawkins už dávno pochopili, že náboženství a věda odpovídají na různé druhy otázek. A nejen to: jejich promluvy tvoří jiný literární žánr. Auguste Comte rozdělil vývoj lidstva (a paralelně lidského jedince) na tři fáze: mytickou, filozofickou a pozitivní (tj. vědeckou). Zdeněk Kratochvíl v knize Filozofie mezi mýtem a vědou (Academia 2009) upozorňuje, že jakkoliv je Comteova představa zatížena pozitivistickou vírou v pokrok, jako první přiblížení je velmi přiléhavá. Mytické myšlení má předem danou odpověď na otázky po původu světa a člověka. Přesto je více než nezávaznou báchorkou, neboť vyjadřuje nevědomou strukturu lidské psychiky, která dosti pravděpodobně nějakým způsobem odráží vztahy ve světě. Z mýtu vyrůstá filozofie a z ní posléze věda. Věda je nejnáročnějším způsobem myšlení, vyžadujícím přesné pojmové rozlišování.
Comteův zákon tří stadií však mlčky přechází skutečnost, že starší vrstvy myšlení jsou v lidské psychice stále přítomny. Je navíc dobrý důvod předpokládat, že netvoří balast, který zatěžkává evolučně nejmladší racionální myšlení, ale spíše substrát, ze kterého se živí. Ostatně se zdá, že v krizových situacích se jednotlivec i societa samovolně obrací k archaickému způsobu prožívání (např. mimoděčně vyslovená modlitba před riskantní operací nebo srocení lidu kolem sochy sv. Václava v okamžicích ohrožení české státnosti). Může k tomu být dobrý důvod, podle C. G. Junga a dalších je nevědomí tím, čím člověk koření ve světě. Racionalita a vědecké poznatky, které se tolik hodí v dnešní technické každodennosti, se v čase krize ukazují příliš specializované a z pohledu kulturní evolucí mladé.
Dawkinsova ateistická misie chce skoncovat s náboženstvím ve jménu znovu vyzdviženého osvícenského rozumu. Chápe se jako univerzální odpověď na intelektuální, morální a existenciální problémy lidského života. Stačí však přivřít oči před blýskavostí jejích metafor a zahlédneme, že mýty, iracionalita a úcta k posvátnému přežívají v koutě lidských duší dále. Ateismus možná znamená rozumem živenou nevíru v tradiční posvátno, ale utlačovaná iracionalita zaručeně vyraší jinde a může vyvést nehezké květy. Lidé, kteří neuznávají rozum a vědu jako jediný způsob poznávání, se však mj. orientují podle toho, co se zdá lidským smyslům a citům libé a hezké. Zkusil jsem se ze zvědavosti podívat na internetové stránky Richarda Dawkinse a ubezpečil jsem se, že jakkoliv mlhavá vidina Boha je útěšnější a intelektuálně uspokojivější než zcela konkrétní komercionalizovaný kult osobnosti.
Argumentace, kterou Dawkins používá, je ze stejného těsta jako scholastické disputace: dává smysl jedině tehdy, když přistoupíme na dané pojmové a logické vymezení Božích vlastností
Věda jako společenská instituce stojí na přebírání pravd vyřčených autoritami, zautomatizovaném provozování laboratorních praktik a indoktrinaci mas studentů na vysokých školách
Filip Jaroš, filozof vědy ; Autor (* 1982) působí na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK a na Mezioborových aktivitách Výzkumného centra Nové technologie ZČU v Plzni."
---------------------
Tučně vybrané části jsem si zvýraznila já, i když jsem zjistila, že důležité je tady pro mě snad
každé slovo.
každé slovo.
Žádné komentáře:
Okomentovat