Před nedávnem jsem si říkala, že už nebudu psát o sobě, svých zážitcích atp., že budu psát jenom o knížkách popř. filmech, výstavách - zkrátka o tom, co mě nějak zaujalo.
Ale během dvou dnů jsem zažila dvě překvapení, o kterých prostě musím napsat.
Nejdřív o ošklivém zážitku.
Podívala jsem se na blog jednoho výjimečného člověka, naprosto mimořádného, značně vyčnívajícího nad svým okolím, uznávaného mnoha významnými lidmi, úspěšného nejen u nás, což v naší zemi je asi ta největší vada u takovýchto lidí.
Už dlouho to nedělám - nečtu žádné komentáře, nikde. Vlastně to byl i jeden z nejhlavnějších důvodů, proč jsem po krátkém pobytu na facebooku z něho odešla a nehodlám se tam vůbec vrátit.
Šokovalo mě množství hrubých, urážlivých, někdy i vulgárních komentářů - samozřejmě, všechny byly anonymní. Jak jinak. Ti lidé si zřejmě vůbec neuvědomují, jak podvědomě, sami sebe urážejí, ponižují a dávají najevo svou frustraci, která může mít ten nejrůznější původ. Mohou být ve skutečném životě ponižovaní, utlačovaní, trápení, nedosáhli úrovně, kterou si předsevzali a nedokáží si přiznat, že se přecenili. Tak dělají to jediné, co umí - domnívají se, že ublíží svou hrubostí ty, kteří jsou vysoko nad nimi a dosáhli úspěchu.
Musím říct, že mě to nejdříve tak vyvedlo z míry, nemohla jsem ani spát, usnula jsem až k ránu.
Druhý den - včera - jsem ale zažila něco krásného. Šla jsem kolem parku, proti mně jelo auto - do dost prudkého kopce. Najednou se před tím autem objevila veverka a snažila se zachránit útěkem - nemohla to stihnout, proti autu je moc pomalá. Ten člověk, který auto řídil, zastavil a nechal veverku přeběhnout. Podívala jsem se na něho, usmíval se doširoka, měl radost.
Bylo to jako pohlazení po duši. Nejsou všichni zlí, je kolem nás plno hodných a laskavých lidí.
O tom jsem se znovu přesvědčila za pár hodin poté.
Musela jsem si jít něco vyzvednout na poštu. Na našem sídlišti je pobočka, jenom malá místnost. Kvůli svému těžkému onemocnění plic mám doporučeno vyhýbat se uzavřeným prostorám s více lidmi.
Dvě pracovnice na poště mně řekly, že příště mám zazvonit venku u vstupních dveří na zvonek, který je tam pro postižené lidi a maminky s dětmi. Ony za mnou přijdou a vyřídí vše se mnou venku, abych se nevystavovala nebezpečí infekce. Byly ochotné, laskavé, chápající.
Takže dvě příhody s laskavými lidmi nějak vykompenzovaly to zlo, které jsem den před tím četla na internetu. Musím říct, že na dnešek jsem spala opravdu velice dobře.......
Na závěr vložím pro ty anonymy - nejen na blogu, ale kdekoliv jinde, kratičký výňatek z knížky:
Carlos Castaneda:
(Když se po Castanedovi hnal jaguár, zeptal se ho don Chuan, jestli se tím výpadem cítil uražený.) Ujišťoval jsem ho, že je absurdní, abych se cítil uražený. A on mi opáčil, že bych měl mít stejné pocity i z výpadů svých bližních. Mám prý se chránit nebo jim ustoupit z cesty, ale necítit se přitom morálně ublížený.....
Žádné komentáře:
Okomentovat