Respekt
Ahoj, jak se ti žije se zlomenou páteří?
Až příliš mnoho lidí se stále chová, jako kdyby možnost svobody neexistovala
Martin M. Šimečka
21. 8. 2016 | 22. 8. 2016 11:54
Ukázka textu, celý článek zde
Z pohledu na ruské tanky na silnici a na slzy v očích mého otce (první, které jsem u něj viděl) je mi jasné, že je 21. srpna a mně je jedenáct. Ale datum mnohem důležitější vzpomínky se ztrácí v mlze počátku 70. let. Je sobota dopoledne, jdeme s otcem, který je bagristou, z nákupu a potkáme jeho bývalého kolegu z univerzity. "Ahoj," říká mému otci a usmívá se, jako kdyby se opravdu radoval, že jej vidí. "Ahoj," říká otec a taky se usmívá. "Jak se ti žije se zlomenou páteří?"
Pohled na tvář toho muže si pamatuji mnohem přesněji než pohled na ruské tanky. Během vteřiny se mu rozpadá, svaly ji přestávají držet pohromadě, padne mu brada, ústa se otevřou, spodní ret se chvěje, oči má vytřeštěné a dostanu strach, že umírá. Ve skutečnosti jsem byl jen svědkem toho, že tento muž na několik vteřin pod tlakem otcovy otázky odhalil tajemství, jež se snažil skrýt i před sebou samým: že umřela část jeho duše odpovědná za sebeúctu. Stalo se to v okamžiku, když před prověrkovou komisí vyslovil onu památnou formulku, že okupace byla "bratrskou pomocí". Za tuto vědomou lež mu bylo dovoleno zůstat na univerzitě a žít jako miliony dalších.
Československý experiment s lidskou duší, jemuž se říká normalizace, jen potvrdil obecnou platnost staré lidské zkušenosti: se zlomenou páteří se dá žít docela dobře, dokonce s ní můžete postavit i chatu. Kolik se jich jen tehdy postavilo!
*
*
*
Žádné komentáře:
Okomentovat