Tak předevčírem jsem dokončila překlad, včera jsem cca polovinu zkontrolovala - kontrola spočívá v tom, že znovu vezmete slovo od slova a znovu překládáte, jestli se něco nezapomnělo, nepřehlédlo, správně pochopilo atd. Dnes to dodělám, snad. Ovšem už bez nadšení, protože včera večer mně zavolala ta známá, od které ten překlad mám, že zadavatel tuto objednávku zrušil. Opakuje se obvyklý scénář. Soukromník si zadá překlad, po době, kdy už ví, že to bude zřejmě přeloženo, tu objednávku zruší. Překladatel se mu snaží vše vyfakturovat a s fakturou mu musí dodat i ten překlad. Ten podnikatel ovšem nic nezaplatí a překlad má zadarmo.
Vidina nové obrazovky a tiskárny se rozplynula jak mlha nad jarní řekou. Takový technický překlad dá opravdu hodně práce, obzvlášť, když je člověk nemocný a musí to dělat kvůli bolestem s velkým sebezapřením. Je mně z toho chování nanic. Ta moje známá mně předešlý překlad zaplatila ze svého, ona ho od objednavatele doposud zaplacený nemá. Řekla mně, že mně tento překlad také zaplatí, tak jsem to - samozřejmě - odmítla. Nevěděla jsem, že ten první ještě nemá zaplacený. Jsou to běžné praktiky u soukromníků u nás. Mám se soukromým podnikáním ty nejhorší zkušenosti - z různých oblastí. Bohužel, lidé si u nás ve velké většině představují demokracii a podnikání tak, že je absolutně vše dovoleno. A také, že musí zbohatnout o miliony doslova přes noc. V době podnikání mých rodičů a prarodičů se bohatlo po haléřích a korunách, dnes se bohatne po tisících a milionech.
Manžel byl propuštěn do předčasného důchodu v době, kdy byl syn právě přijat na VŠ. Bylo to po dlouhých létech poprvé, kdy z naší rodiny směl někdo jít studovat (z politických důvodů nám to nebylo umožněno), proto jsme udělali všechno pro to, aby studovat mohl (stejně se pak téměř tři roky - na druhé vysoké škole - živil sám, v noci pracoval, ve dne studoval). Já jsem začala překládat, měla jsem živnostenský list. Manžel šel pracovat do pekárny, byl přidělen na nejhorší práci. Fyzicky to těžko zvládal, tak hledal něco jiného, což se mu po necelých 4 letech podařilo. Zaměstnal ho soukromník, měl malou firmu, navíc to byl manželův známý. Věděl, jak nutně potřebujeme peníze, tak toho využil. Manžela sice zaměstnal jako konstruktéra, ale musel dělat absolutně všechno, i když za nesrovnatelně nižší plat, než měli mladí zaměstnanci. Po krátké době mu snížil peníze a čas na polovinu, ale všechna práce mu zůstala. Samozřejmě, často dělával déle, ale navíc nic nedostal. Je to běžná praxe, jsou zaměstnáváni raději důchodci, protože dostávají poloviční plat, jsou rádi, že si mohou vydělat, tak jsou zticha. Z důchodu se těžko žije, když je člověk vážně nemocný - manžel si např. jezdil dlouho do Brna do nemocnice pro oční kapky, protože je tam měl o 400,-- Kč levnější než u nás. Bez těch kapek nemůže existovat, má několikery (prakticky oslepl na oko - z velké části vinou špatného ošetření v nemocnici). Já budu například dnes za léky doplácet cca 700,-- Kč - léky na slinivku a astma zdražily o víc jak sto procent a za jiné je prostě (kvůli jiným zdravotním problémům) zaměnit nemohu.
Doslova mám hrůzu z vlády ODS, protože její představitelé jsou bez výjimky bezohlední, bezskrupulózní a bez citu, uznávají jen nadané, průbojné, podnikavé mladé lidi. Už před mnoha lety, když odcházela z parlamentu, napsala spisovatelka Eva Kantůrková knížku (nemohu si vzpomenout na název, ale mám ji v knihovně), kde vysvětluje, proč odchází a jakými "hochy" se Václav Klaus výhradně obklopuje. Pro slušného člověka bylo neúnosné tam setrvat. Podobné věci jsem četla od více seriózních lidí.
Samozřejmě, jsem velký antikomunista, ale když jsme po revoluci rozebírali se známými v Rakousku, jak se to u nás bude dál vyvíjet, nevěřila jsem jim - bohužel, měli pravdu. Jednou jsem slyšela v jakési diskusi říkat pana prof. Hejdánka, že už od Bílé hory, kdy u nás šlechta a většina inteligence byla vybita nebo musela emigrovat - a to se opakovalo s těmi zbytky ještě mnohokrát, až do dnešních časů - jsme vlastně potomky knechtů a těch, kteří ohnuli páteř, aby přežili. (Je to volně řečeno, doslova si to už nepamatuji.) Těžko se pak hledá dobrý charakter a rovná páteř. Když jsem koncem šedesátých let pracovala v zahraničním obchodě, říkali zákazníci ze Západu, že doba, kdy se dalo obchodnímu partnerovi věřit i jen dané slovo, nemuselo to být ani písemně, je nenávratně pryč. Že teď, když se s někým jedná, partner se usmívá, ale když se otočíš, bodne ti do zad nůž. Je to smutné, ale bohužel - pravdivé. Proto jsem neustále tak pesimisticky naladěná, co se týká budoucnosti lidí.
Omlouvám se, ale teprve mně to pomalu vše dochází a je mně opravdu nanic.
Žádné komentáře:
Okomentovat