Tak smůla posledních dnů opravdu nebere konce. Když jsem chtěla napsat o komplikacích při malování svého pokoje, zjistila jsem, že se nemohu dostat na admin.blog.cz. Snad mně to vyřeší syn o weekendu a já se zatím pokusím uklidnit napsáním článku dopředu.
Jak jsem psala v minulém článku, pustili jsme se do malování ložnice - je to už více let můj pokoj. První komplikace nastala se spárováním stropu, protože mistr, který si přijel pro toho zedníka, nám poradil, abychom tu spáru, která je v každém pokoji tam, kde je překlad, vyspárovali pěnou, která se dává do škvír u oken. Spárovala jsem já a když jsem už byla u konce, došlo mně, že na to nebude chytat barva, protože se mně to zdálo být jako guma. No, taky to tak dopadlo, takže se vše muselo seškrábat ocelovým kartáčem a špachtlí. Pak jsem spárovala klasicky cementem. To už dopadlo dobře. Další komplikace nastala, když jsme po oškrábání zdí natřeli první nátěr jakýmsi penetrátem, který nám byl doporučen, ale nebylo nám řečeno, že musíme první nátěr barvou provést štětkou, protože ta velmi stará původní barva, která byla nasáklá do zdi, se nespojí s tou novou moderní barvou. Takže když jsem začala natírat zeď válečkem barvou Klasik, začalo se vše oloupávat a zůstávalo to na válečku. Bylo to strašné, protože jsme závodili s časem, kvůli stěhování nábytku, který nám měl přijít stěhovat zeť s vnuky (ti odjížděli, takže to muselo být v určitý den připravené). Takže jsme vše po vyzískané informaci natřeli štětkou, nechali zaschnout a pak jsem znovu malovala opatrně válečkem. Musím říct, že když jsem v předchozích letech malovala Primalexem, šlo to nádherně. Tím vychvalovaným Klasikem to byl horor. Po velkých útrapách to nakonec dobře dopadlo, uklidila jsem alespoň tu část pokoje, kam měla přijít těžká skříň s nástavcem, vše se přestěhovalo a další den jsem domalovávala zbytek. Nejhorší bylo stěhování synových knih. Nejdříve jsem v tom zmatku a únavě myslela, že jsou knihy v 10 krabicích, ale bylo jich 20. Tedy těch knih je tak cca k tisícovce. Všechny jsem sama poskládala a i když knihy velmi miluji a moc ráda je beru do rukou a zabývám se s nimi, tentokrát už jsem je téměř začala nesnášet. Bylo toho zkrátka příliš. Ale až si je syn postupně odveze, vznikne mně konečně tolik vytoužený koutek na malování, kde budu mít trvale štafle a budu mít naprostý klid. Strašně se na to těším. Také jsem si tam do vyprázdněné knihovny přendala českou literaturu a poezii. Mám celkem asi tak 2 tisíce knih (těch českých je z toho jen zlomek, ale přece i jich je dost) a všechny bych chtěla mít přehledně poskládané, ale jde to velmi těžko kvůli nedostatku místa. Teď už se to trochu přibližuje mým představám.
V úterý jsem musela jet na kontrolu do nemocnice do Brna. Pan profesor, ke kterému už několik let jezdím, byl - jako obvykle - báječný. Horší to bylo na oddělení léčby bolesti. Už před několika měsíci, když jsem tam byla poprvé, se pan doktor, ke kterému jsem byla přidělena, choval opravdu nemožně. Dával najevo, jak je otrávený a nechce se mu. Seděl tak rozvalený v křesle, že já bych takhle neseděla ani kdybych byla sama doma. A on tak seděl přede mnou. Dával mně tím očividně najevo, že jsem jen "kus" a ne člověk. Pak mně vnucoval používat trvale náplasti proti bolesti, ale ty jsou jen morfiové. Já jsem je odmítla s odůvodněním, co budu dělat později (pokud se toho dožiji), když se mně bolesti budou zhoršovat a morfium je přece návykové. On se na mě vyloženě naštval a objednal mě na další termín s tím, že tedy příště si je už vezmu. To příště bylo v úterý. Já jsem se před tím poradila s neuroložkou a ta byla stejného názoru jako já (ještě i z jiných důvodů, ale nebudu to vypisovat, byl by z toho román). Takže jsem náplasti odmítla i tentokrát a myslela jsem, že se domluvíme, že když bolesti nebudu moci vydržet, budu mít možnost přijít a náplasti dostanu. Jenže pan doktor byl úplně nepříčetný, seřval mě a řekl, že mě nebude léčit. Absolutně nepřipustil žádnou diskuzi, kde by vzal v úvahu i mé ostatní zdravotní problémy, on si prostě hraje jenom na svém písečku. Tentokrát jsem se nedala (poprvé v životě), věděla jsem totiž, že už bych k němu nikdy nešla, tak mně to bylo jedno. Ale stejně to na člověka působí moc špatně, když se lékař chová tak neurvale.
Anino, chtěla jsi nějaký abstraktní obrázek. Přikládám jeden, který vyjadřuje následující poznámku, kterou jsem si udělala z nějaké knížky - ani už nevím jaké, ale ten pocit je ve mně stále silný: Platonov: Čeve Ngur - říká soudruh Kopjonkin: "Jednou dojde k tomu, že negramotní se usnesou a odnaučí gramotné psát v zájmu všeobecné rovnosti..... Odnaučit několik lidí je jednodušší, než naučit všechny všechno od začátku.....". Ten obraz jsem nazvala "Bolest", protože jinak jsem nevěděla, jak to vyjádřit. Silně to vyjadřuje moje pocity ze současného většinového směřování společnosti k jednoduchosti a povrchnosti.... .
Druhý obrázek jsem nazvala "Naděje" - dělala jsem ho pod dojmem vyvražďování kosovských muslimů Srby a ten třetí jsem nazvala "Boj tmy a světla".
Tak se úplně stydím napsat, proč jsem se nemohla dostat na blog. Psala jsem v kolonce "jméno" moje jméno na e-mailovou adresu místo jméno na blog. Ani tomu nemohu uvěřit. Jeden hodný člověk se mnou měl tu trpělivost a popsal mně přesně, co mám udělat. Tak alespoň vidíte, co jsem zač. Fakt se hrozně stydím a snažím se nenamlouvat si, že je to tou únavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat