Po delší době se opět dostávám k tomu, abych si něco zaznamenala na blog. Obdivuji všechny, kdo dokáží psát na blog každý den nebo ob den. Já to nemohu zvládnout. Stěží stačím pročíst nejzajímavější - tedy pro mě nejzajímavější - články a pár reakcí, většinou reakce nezvládám. Ani číst, natož něčím přispět.
Doposud jsem nestačila pročíst si všechna rozebírání Ghosta o důvodech, proč lidé píší na blog. Přečetla jsem jenom jeden jeho článek a nevím, jestli moje důvody jsou v tom obsaženy. Přemýšlela jsem o těch svých důvodech a zjistila jsem, že člověk asi sám sebe těžko zhodnotí. Můj vstup na blog byl ale naprosto jednoduchý a nečekaný - tedy pro mě. Syn mně napsal, že mně založil blog a že si mám do něho psát něco jako deníček. A pak že uvidím, jak dál. Takže jsem do toho spadla úplně po hlavě. Ale brzy jsem zjistila, že je pro mě blog strašně moc důležitý z toho důvodu, že jsem se cítila už dlouhé roky - 20 let - strašně osamělá. V roce 1985 jsem náhle během tří dnů ochrnula do pasu a život se mně převrátil vzhůru nohama. Když mně zabraly léky a já jsem neumřela (což mně bezprostředně hrozilo, protože ochrnování probíhalo velmi rychle), myslela jsem, že se zblázním, protože jsem zůstala sama doma, mimo všechno dění. Manžel to těžko nesl a místo toho, aby když přišel z práce, se mně trošku věnoval, odešel pryč a přišel až večer. Všichni zaměstnaní jsou na sto procent vytížení, tak jsem ani po spolupracovnících, ani jiných známých, nemohla chtít, aby za mnou chodili. Takže návštěvy uklápaly a kdybych nezačala znovu malovat, asi bych to stěží přežila. I když ochrnutí pominulo a zůstaly jen následky ve formě bolestí, zůstala jsem od lidí odříznutá. Blog mně naprosto změnil život. Možnost číst něčí diskuze a dokonce se jich i sem tam zúčastňovat, to bylo jako zázrak. A ještě navíc to, že mně někdo sdělí svůj názor na moje problémy, které se odvážím sem napsat, to je naprosto báječné. Když probírám ty Ghostovy uvedené důvody, opravdu nevím, jestli některý z nich se hodí na mě. To zřejmě musí posuzovat někdo zvenčí. Ale stejně je mně to jedno. Když je mně smutno, otevřu si blog a přečtu si pár dobrých příspěvků - protože ti, kterých články čtu, píší jen dobré věci. Každý jinak a o něčem jiném, ale jsou vždy dobré a zajímavé. Zatím mně to vždycky pomohlo. Hrozně nerada bych byla, kdyby někdo z těchto lidí s blogováním skončil. Doufám Ruliso, že jsi si to rozmyslela a budeš psát dál. Bylo by mně to strašně líto, kdybys s psaním přestala.
Člověka potkávají v životě v největší míře jen špatné a nepříjemné věci. Ale pro těch pár pěkných, které člověk zažije, stojí za to žít a radovat se. Vím o čem mluvím, protože, jak už jsem se tu zmínila, byla jsem nejméně dvakrát tak blízko smrti, že jsem to mohla posoudit.
Takže můj asi největší důvod, proč chodím a píši na blog je ten, že se necítím být sama a je mně s Vámi opravdu moc dobře. A jsem asi sobecká, když si přeji, abyste psali ještě dlouho pořád dál.
Přeji všem hezké dny.
Ještě dvě citace z knihy, kterou právě čtu (je moc hezká, ale velmi smutná - vzájemné soužití a vyvražďování křesťanů a muslimů ) - jmenuje se Ptáci bez křídel, napsal Louis de Bernières:
Slova jsou jen mlha srdce.
Dobré věci se v životě vždycky snoubí s nějakou újmou.
***
Už jsem se dlouho nedostala ven, tak jsem přiložila alespoň krajinku z místa, kam rádi chodíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat