Pomalu se probouzím. Je to takový ten krátký čas mezi jasnou myslí a ještě polosněním, který určitě všichni dobře znáte. Člověk by si přál, aby to nikdy neskončilo, protože je naplněný zvláštním pocitem blaženosti. Slyším jemné bubnování deště do plechové střechy mého "pokojíčku". Je to pro mě důvěrně známá, krásná hudba. Miluji ji.
Jsou prázdniny, je mně cca 13-14 let a já se mohu povalovat v posteli jak chci dlouho. Maminka mě nikdy brzy ráno nebudila, lépe řečeno, nebudila mě vůbec. Moc dobře věděla, že jsem dlouho do noci četla nebo si kreslila. Bývala jsem ráda vzhůru dlouho ještě po půlnoci. Byl to pro mě po dlouhé roky nejpříjemnější čas na přemýšlení, na pocit být sama se sebou.
Ale jednou se zkrátka člověk probudit musí. Je léto, ale přes noc pršelo. Nevím proč, ale tento stav mám moc ráda. Navléknu si dlouhé kalhoty a na tričko lehký svetřík. První co udělám je to, že se jdu přivítat a pomazlit se svým milovaným psem Argem. Čeká na mě, až vstanu. Čirou náhodou mě někdo s ním vyfotil, ta nálada je snad z fotografie docela patrná.
Jdu si sednout pod šeříky na lavičku. Máme dva dvory. Jednomu říkáme "velký dvůr" a pak ještě jeden - tomu říkáme "malý dvůr". Ten velký je před vchodem do bytu. Je pěkně upravený, maminka tam má svou skalku, která se táhne po celé délce dvoru a je poměrně dost velká. Při zakládání radil zahradník. Po celý rok na ní něco kvete. Na horním konci u plotu a vstupní brány do dvora jsou vysazeny vysoké túje tak, že tvoří oddělující stěnu od venkovního prostoru. Vchod do bytu je obrouben klematisem, pnoucím se po drátech, které tvoří podloubí nad vstupními schody do bytu. Je to moc hezké, ale maminka se neustále zlobí, že kvůli tomu lezou do bytu nejrůznější pavouci. Naproti bytu jsou tři vzrostlé stromy šeříku. Jeden je světle fialový, druhý je temně fialový a třetí je bílý. Pod nimi na trávníku je stolek a dvě větší lavičky. Je to velmi příjemné posezení v horkém létě. Když jsem byla menší, často jsem si hrávala v korunách těch šeříků.
Na dvoře stojí "chata". O ní budu vykládat v další kapitole.
Snídám pod šeříky na dvoře. Všechno tam krásně voní a den se pro mě probouzí do poklidného odtékání času, kdy ještě necítím žádná zvláštní příkoří, žádnou lidskou zlobu, která zůstala za zdmi našeho domu. Určitě si budu kreslit, budu se koupat v řece, slunit se na střeše naší garáže, která je úplně přesně sklopená tak, aby se dalo nachytat co nejvíc a nejlépe "bronzu", pouštět si v chatě gramofon na kliku, který tak miluji. Jak je dobře, že mladý člověk neví, jakým úskalím musí čelit, když začne dospívat a když se začne setkávat s lidskou zlobou. V době dětství to za něho řeší rodiče a i když může i dítě mít velmi nepěkné zážitky, pokud má správné, moudré rodiče, zasune ty zážitky kamsi hluboko do svého nitra a může prožívat šťastné dětství a mládí. Až se dostaví různé problémy a překážky v době dospívání a dospělosti, ty zážitky vyplavou na povrch a pomáhají ty překážky překonávat.
Žádné komentáře:
Okomentovat