Láska

Schopnost cítit lásku je to, co odlišuje člověka od ostatních živých bytostí.

Pokusím se tady teď vyjádřit to, co nejniterněji cítím, co je moje hluboké přesvědčení, co není podloženo žádným studiem, vzděláním..............., ale jen a jen hlubokým přesvědčením obyčejného člověka.

 

Přemýšlela jsem mnohokrát o tom, jaký obrovský zlom musel být příchod Ježíše v té době, kdy se objevil. Do jeho příchodu byla samozřejmostí odplata za nepravost "oko za oko, zub za zub". To, co říkal Ježíš - že zlo se nemá oplácet zlem, posunulo lidi do úplně jiné roviny cítění. Museli začít v sobě pracně hledat prostor pro takovéhle posuzování svého bližního a různých situací. (Bohužel, u některých národů - náboženství - k tomuto důležitému zvratu ještě pořád nedošlo - např. Islám - a tito lidé trestají v podstatě někdy i nepatrné prohřešky smrtí.)

Existuje mnoho forem lásky, ale já jsem se zamýšlela nad láskou v rodině a ve vztahu k bližnímu. V těchto dnech na mě silně zapůsobil film Štěstí Bohdana Slámy, který jsem náhodou měla možnost vidět a zvláště pak ta informace, že režisér filmu po skončení natáčení nebyl schopen vrátit dvě děti, které si pro natáčení vypůjčil z dětského domova, zpět do toho domova a ty děti adoptoval.

Myslím si, že nejdůležitější po narození dítěte je to, aby hned v samém začátku byla láska to nejsilnější, co dítě pocítí. Protože bez takovéhoto pocitu je pak člověk téměř vždy deformován po celý zbytek života. Nestačí jenom to, že matka - rodiče - mají své dítě rádi. Nejdůležitější je naučit člověka lásku dávat a možná je ještě důležitější, naučit ho lásku přijímat. Domnívám se, že od tohoto se pak odvíjí kvalita člověka - úplně ve všech oblastech a vztazích života.

Někdo zastává názor, že pro to, aby člověk v životě uspěl, je - obzvláště v dnešním světě - důležitá tvrdá výchova. Ale je materiální úspěch to nejdůležitější v životě člověka? Proč je tolik sebevražd v ekonomicky vyspělých zemích? Proč je tolik šťastných lidí i v těch nejchudších zemích, jako je např. Indie? - alespoň jsem o tom slyšela osobní svědectví, četla a viděla mnoho dokumentů.

Člověk, který je vychováván v nedostatečném projevu lásky je nepředstavitelně ochuzený o to nejdůležitější, co může člověk mít. I kdyby byl sebevzdělanější, zůstane jen torzem "člověka".

Dávat najevo lásku (doufám, že je mně správně rozuměno, že nemám na mysli zamilovanost partnerů...........) každodenními drobnostmi, tím jak člověka oslovuji, jak se k němu chovám, tím, že dovedu v sobě potlačit svoje přání a vyjít tomu druhému vstříc, neprosazovat jenom tu "svoji pravdu" (která ostatně nemusí vůbec být správná), být tolerantní, uznávat, že i ten druhý má svoje radosti a že jsou mu třeba jistým způsobem drahé věci, které mně osobně nic neříkají, protože neznám souvislosti, vyjadřováním úcty k druhému (vážím si ho pro některé jeho vlastnosti, schopnosti).............. to je vůbec to nejdůležitější ve vztahu nejenom k partnerovi, ale i k jiným členům rodiny i k lidem mimo rodinu.

Bez lásky člověk neumí přijímat dary, protože neví, že často dát dárek někomu je pro toho dávajícího mnohem větším pocitem štěstí a radosti, než když sám dostane dárek třebas i sebevětší.

A nakonec - láska, která je vysílaná směrem ven, se člověku vždycky zaručeně vrací zpět k němu samotnému a vytváří se tak to nejlepší životní - rodinné - prostředí.