Chata na velkém dvoře to bylo opravdu něco úžasného. Jako z pohádky. Je postavená ze dřeva, má velkou verandu - tak velkou jako další místnost, je nad ní střecha, takže na ni neprší při špatném počasí. Má jen jednu místnost, i když hodně velkou a také sklep. Nedá se tam ovšem topit. Je to takové "letní sídlo" pro nás děti. Na hraní to je přímo ideální. Musely jsme si tam samy uklízet, udržovat pořádek. Byla to naše první povinnost, samostatná starost o něco. Musím říct, že jsme to dělaly se sestrou moc rády, připadaly jsme si jako "velké". Chata tam stojí dodnes.
Později, cca od dvanácti-třinácti let jsme se sestrou měly dovoleno v chatě přes léto spávat. Bylo to úžasné, protože jsme zpočátku musely překonávat strach ze samoty a z toho, že jsme byly oddělené celým dvorem od hlavního stavení. Ten strach byl hrozný, ale zároveň krásný. Takové to lehké jakoby šimrání vzadu za hlavou a trošičku husí kůže po těle. Člověk se snažil co nejrychleji dostat pod peřinu, kde už žádné nebezpečí nehrozilo. Chata měla dvojité stěny. Pamatuji se, když jsem v ní poprvé spala, že mě vzbudilo šramocení, připadalo mně to, že je to přímo u nás v místnosti. Běžela jsem okamžitě pro otce, ale ten přišel na to, že se mezi stěny dostala myš a nemohla najít cestu ven. Proto ten obrovský šramot.
Pamatuji se ještě na jednu věc, která na mě tehdy velmi silně zapůsobila. Přestože naše rodina navštěvovala kostel jenom o pohřbech nebo svatbách a nikdy jsme nebyly jako děti se sestrou nějak vedeny k víře, jenom jsme jako všechny děti chodily do náboženství, vystavěly jsme si v chatě v jednom létě malý oltář, krásně jsme ho vyzdobily a postavily tam sošku panenky Marie, kterou jsme od kohosi dostaly. Ta soška se mně strašně líbila. Nikdo nám nic neříkal, ale my jsme se samy od sebe před tou soškou a oltářem každý večer modlily. Jednou, byla už tma, přišla jsem do místnosti a uviděla jsem kolem té sošky lehce namodralou záři. Strašně jsem se vylekala a běžela jsem pro maminku. Když tam maminka přišla, už tam samozřejmě nic nebylo. Další rok už jsme tam oltář neměly.
Našeho hodného pana faráře Podveského zavřeli na dlouhé roky v souvislosti s aférou v Babicích a do školy přišel nový, poměrně mladý farář, který nás každou hodinu nějak strašil. Jednou jsem úplně onemocněla, když nám vykládal o jeptišce, která se dostala do očistce a vracívala se v noci k jiné jeptišce do kláštera. Té jednou jako na výstrahu přiložila ruku na čelo a protože byla v očistci v plamenech, zůstala té jeptišce na čepci na čele vypálená ruka. Pan farář docílil akorát toho, že jsem postupně ke všemu, co bylo spojené s náboženstvím, začala cítit odpor a dlouhé roky jsem byla ateistou, dokonce jsem i vystoupila z církve. Až před několika roky jsem vše začala chápat úplně jinak a došla jsem k víře.
V chatě jsme měly skříň na oblečení, noční stolky, skříňky pro panenky a hračky. Moc rády jsme si tam nanosily všelijaké staré oblečení maminky a babičky a dělaly jsme "módní přehlídky".
Později jsem tam ráda kreslila, protože jsem tam měla klid. Měla jsem gramofon na kliku, který jsem dostala, když jsem byla nemocná - tuším, že jsem měla "černý kašel", který trval několik týdnů, než se ho člověk zbavil. Vzpomínám si, že jsem proti tomu kašli pila čaj z určitého druhu bodláku. Poradil to mamince doktor. Velmi účinně to pomáhá proti jakémukoliv kašli. Je to bodlák, jehož stonky jsou celé obaleny bodlinami, je poměrně vysoký, cca 50-60 cm a bodliny jsou úzké. Kvete fialově. Je ještě jeden druh podobný, ale jeho bodliny jsou široké a není léčivý.
Když jsem chodila na základní školu, tak největším hitem byla písnička "Krokodýlí slzy" a "Hvězdy nad Brnem", ale nejraději jsem měla píseň "Starý honec krav". Tu jsem se i přes svůj naprostý hudební "hluch" naučila hrát na kytaru, kterou mně otec koupil. Stála cca 150,- Kčs.
Otec mně koupil téměř všechno, o co jsem ho poprosila - tedy - musela jsem to s ním "zmáknout", ale prakticky vždycky se mně to podařilo. Musím ale říct, že jsem toho moc nechtěla, protože rodiče opravdu neměli žádné peníze. Ale když jsem něco moc chtěla, udělala jsem to nějak tak podobně jako u příběhu, který uvádím. Měla jsem už hodně proděravěné zimní boty a maminka nás poslala - tedy otce a mě - pro nové boty, které vyhlídla ve městě - Jaroměřicích. Bylo to domluvené, jenom je vyzkoušet a koupit. Ovšem, do obuvi se šlo kolem Knihy. A tam za výkladem zářila knížka "Edgar Degas" za naprosto stejnou cenu, jako byly ty boty. Takže jsem otce přemluvila, že je pro mě určitě důležitější ta knížka o francouzském malíři, než obyčejné boty. Ty staré jsem si zevnitř zalepila leukoplastí a ještě další rok jsem v nich chodila. Maminka se hrozně zlobila, ale už se nedalo nic dělat. Tu knížku mám doposud. A kde jsou boty?
Taky si pamatuji jak později , snad když mně bylo čtrnáct let - jeden - zřejmě přiopilý mladík - mně pod okny chaty vyznával lásku. Bylo to současně směšné, ale zároveň krásné, romantické. Proto si na to dodnes pamatuji. I jméno toho mladíka - jmenoval se Zdeněk B. - No, musím říct, že mu to srdceryvné vyznání nebylo nic platné, nebyl vůbec můj typ.
Žádné komentáře:
Okomentovat