Dva filmy, které mě zasáhly: Konference ve Wannsee, Hříšnice

Ve středu 24. ledna vysílala ČT2 dva filmy, které mě opravdu hodně zasáhly.

 

Jeden se týkal "konečného řešení židovské otázky" - britsko-americký film režiséra F. Piersona Konference ve Wannsee. Podle mého názoru byl film udělaný perfektně po všech stránkách. Byl to prakticky doslovný záznam konference, na které se rozhodlo o likvidaci Židů v plynových komorách, bylo zničeno cca 6 milionů lidských životů. Tento záznam neměl nikdy vejít ve známost, zúčastnění "pánové" měli za úkol po jeho prostudování každý svou kopii zničit. Na ministerstvu zahraničí však kopie zůstala zachovaná a Američané ji v r. 1947 objevili v archívu. Protože tam bylo zaznamenáno slovo od slova, mohl být film natočen téměř jakoby dokumentárně. Člověku se dělá zle, když slyší tak zrůdné myšlenky těchto lidí vyslovovat s naprostou lehkostí a pak hovořit o nádherné hudbě Šuberta a Beethovena.... Nejhorší ovšem je závěr, kdy u jednotlivých protagonistů je krátký souhrn jejich života po válce. Jen tři byli popraveni - a to Eichmann až po dlouhých letech, kdy se úspěšně skrýval. R. Heydrich zemřel na následky atentátu u nás. U mnoha Norimberský soud "neshledal dostatečné důkazy o jejich vině". Byli propuštěni a dál si spokojeně žili a podnikali atd.

Druhý den jsem viděla vynikající dokument Heleny Třeštíkové Paměť 20. století. V dokumentu hovoří tři ženy a jeden muž o zážitcích z Terezína a o transportu do Osvětimi, kde pouze náhodou přežili, protože tam bylo zavražděno přes čtyři tisíce lidí.

Ve středu byl ještě na ČT 2 vysílán v Nočním filmovém klubu irsko-britský film režisérky A. Walshové Hříšnice. Film byl rovněž výborně natočený, podle skutečné události. Opět zůstává rozum stát, co se mohlo dít v civilizované zemi v 60. letech minulého století. V této době byly v severním Irsku do katolických klášterů zavírány k "převýchově" ženy, které buď otěhotněly za svobodna - nebo příliš hezká děvčata, aby je nepřivedly světské svody ke hříchu. Tyto ženy - ponejvíce ještě velmi mladá děvčata - tam byly fyzicky trýzněny nepředstavitelným způsobem, nedlouho po porodu jim byly děti odebrány a dány k adopci - za peníze, které si nechal klášter. Navíc byly sexuálně zneužívány knězem, když to některá z nich nevydržela a nahlásila to matce představené, byla odvezena do blázince. Samozřejmě tam sebevražda nebyla výjimkou. Nejhorší ovšem pro ně byla beznaděj, protože téměř žádná neměla šanci se odtud dostat.

Stejně nechápu, proč jsou za tyto věci odedávna trestány výhradně ženy, když žena sama otěhotnět přece nemůže - samozřejmě, netýká se to umělého oplodnění. Muži z takovéhle situace vyjdou vždycky bez trestu, pohany, bez jakéhokoliv příkoří. Řekla bych, že v jistém smyslu tenhleten postoj přetrvává dodnes.