Dnes jsem si opět přečetla ve sloupku "Filozofická lekce" v Lidových novinách (z 08/03/08) článek "Krabice krabů" od Stanislava Komárka, kterého čtu vždycky hodně ráda. Tentokrát jsem opět neodolala, abych sem alespoň pár výňatků nedala. Snad si to někdo přečte také tak rád, jako jsem si to přečetla já.
Starozákonní kniha Kazatel - kralický překlad:
"Případnost synů lidských i případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on.... aniž co napřed má člověk před hovadem .... Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje vzhůru, a duch hovadí že sestupuje pod zemi?"
Na Tchaj-wanu i jinde v Číně je před mnoha restauracemi vidět velká plechová či skleněná skříň naplněná kraby někdy i v několika vrstvách.........dříve či později se promění v některou z východních pochoutek......... a oni, alespoň někteří, to správně tuší. S neutuchající vytrvalostí obcházejí své čtyřhranné vězení, vylézají na své spoluvězně a zkoumají stěny i strop akvária, zda tam přece jen není nějaká mezerka, kterou by se protáhli od své neradostné sudby ven. Vzhledem k tomu, že škatuli obešli už možná stokrát, musí se pravděpodobnost takového objevu jevit blízkou nule, ale přece neustávají - co jiného konečně v nudě a strachu čekání také dělat.............
Při pohledu na ně není těžko si uvědomit, že náš úděl se od jejich liší jen větší nezřetelností: akvárium je tak veliké, že nedohlédneme konce - kde jej taky na kulové ploše uvidět - a nemusíme svým bližním, alespoň doslova, lézt po zádech. Rovněž zásahy Velkého Kuchaře jsou méně zjevné a nedějí se síťkou, ale zdánlivě neosobně nějakým souběhem věcí, jak jsme si zvykli pro vlastní uklidnění prst osudu chápat. Bystřejším pozorovatelům ovšem neujde, že do sta let budeme schytáni všichni, včetně těch, kdo jsou dosud v larválních stadiích...................
.........Budha byl zděšen nejen tím, co viděl, když.....opouštěl rajskou rezervaci svého paláce (setkal se zde poprvé se stářím, nemocí a smrtí), ale zejména tím, v jakém nepochopitelném klidu zůstávají lidé tváří v tvář těmto povážlivým skutečnostem. Ač se nás bytostně týkají, většinou si je nepřipouštíme a svůj význam ve světě také ne.
............V Tchajpeji........stojí nejvyšší věž světa, kolem pěti set metrů vysoká............. z jejího ochozu........vzdálené obzory sice uvidíme jen zřídka, zato město pod sebou skoro jistě: v mraveništní sebeorganizací tohoto bludiště je něco přízračného. Z necelého půl kilometru jsou jednotliví lidé sice vidět, ale už na hranici rozlišitelnosti, právě tak jako řečení hmyzové, když u jejich kupy stojíme a neskloníme se..............
Je třeba obdivovat trpělivost a rezervovanost bohů, že častěji nepodlehnou pokušení řekněme zemětřesením celý systém chodbiček rozvrtat a bavit se pozorováním, jak se budou chaoticky hemžit. A přece má každý z nás soukromě dojem, že právě kolem nás se svět otáčí....... Každý z té spousty má svá přání, touhy a problémy, které se už z nevelkého odstupu jeví jako usilování a hektický cvrkot lučních kobylek těsně předtím, než přijde první podzimní mráz. Nevyvázáni ze svého obvyklého kontextu si doma většinou neuvědomíme, že osud lidí a osud členovců či plžů mají víc styčných bodů než nám milo, a nejevíme podiv nad tím, že se Matka Země častěji neotřese.
Žádné komentáře:
Okomentovat