Bowling potřetí

Tak jsem byla včera potřetí hrát bowling. S vnukem a zetěm, tentokrát v našem městě.

 

Opět jsem se zlepšila. Jednu hru jsem sice zase zkazila, ale už nesrovnatelně méně, než minule. V jedné jsem měla přešlap - kdybych ho neměla, v té hře bych bývala porazila zetě!! Jemu zrovna ta hra nevyšla - prý je to normální, že většinou se jedna hra vždycky pokazí - to mě uklidnilo - já jsem pokazila poslední hru. Takže můj průměr jsem měla za tři povedené hry (90,101,119) - 103. S tou zkaženou hrou - jenom 68 - to už hodně kleslo - průměr celkem 94. Měla jsem i tak velkou radost, hodně mě to baví, i když se za oběma svými spoluhráči belhám o dvou berlích někde hodně vzadu. Oba totiž většinou shazují napoprvé všech 10 kuželek. Kupodivu mně to vůbec nevadí, mám prostě radost z té hry - jestli tu šíleně těžkou kouli dokáži alespoň přibližně hodit tak, jak chci (házela jsem devítkou). Včera jsem měla pocit, že mně musí rameno vypadnout z kloubu. Naštěstí nevypadlo.

Po bowlingu jsme si šli sednout s vnukem do kavárny - a já jsem po 25 letech jedla zmrzlinový pohár s horkým ovocem a šlehačkou - neumím vůbec popsat pocity, jaké jsem při tom měla.

Má to všechno pro důchodce jedinou vadu - všechno je šíleně drahé. Zjistila jsem, že v našem státě by důchodci měli někam zalézt, vůbec se neukazovat, nemluvě o tom, že by měli nějak společensky žít. - Mluvím opět o průměrném člověku s podprůměrným důchodem, který neměl žádné výjimečné povolání, ani nemá žádné vyšší vzdělání, a který za komunismu neměl šanci si nějak naspořit (např. kvůli nemoci v rodině). No, musím si sestavit podrobný plán na každý měsíc a určit co je možné a co už ne, co by člověk chtěl víc a čeho všeho se musí vzdát. Teď, když mohu prakticky všechno jíst - i ovoce a zeleninu, je to opravdu hodně těžké rozhodování.

Zeť mně vyprávěl historku, které jsem se hodně musela smát - tak ji sem přidám k lepšímu.

Jeho nejlepší kamarád dostal k pětačtyřicetinám jako dárek seskok padákem. Skáče se ze čtyř tisíc metrů. On říkal, že prvních dvě stě metrů bylo nádherných. Pak si nějak drcnul do brýlí, spadly mu - a od té doby nic neviděl, protože mu šíleně slzely oči. - Takže zbylých 3800 metrů jakoby nebyly. Musela jsem se hrozně smát - jsem zvědavá, co se přihodí mně. - Už mně z té firmy odpověděli - moc krásný mail. Takže už mně zbývá jen určit přesné datum a napevno se domluvit.