V poslední době neustále musím myslet na to, jaké obrovské změny se v mém životě za poměrně krátkou dobu udály.
Připadá mně, že jsem se úplně změnila, dochází mně to nějak opožděně, neumím se s tím úplně vyrovnat, nevím si se sebou v určitých momentech rady. Je to zvláštní pocit. Je to, jako kdybych se na sebe dívala kdesi v kině, kde se na plátně promítá můj nynější život. A film skončí a já se probudím do svého dřívějšího způsobu života. Sice velmi nepříjemného, ale takovým zvláštním způsobem bezpečnějšího, protože mně už známého, stereotypního - bez jakýchkoliv změn. A já se nechci do toho starého života probudit zpátky! Jsem šťastná v tomto novém. Dokážu v něm zůstat? Není to už na mě příliš obtížné? Nejsem už na tak zásadní změnu moc stará? - Vynořuje se mně obrovské množství otázek, na většinu z nich si ani neumím odpovědět. Jenom vím, že zpátky už nechci - a mám pocit, že už bych zpátky ani nemohla. Zabilo by mě to. Mám hrozný strach, že to všechno stojí na hliněných nohou a ještě na písku. Dokáži dostatečně zpevnit základy? A ve správném časovém úseku?
Neumím si představit, jak jsem dokázala vydržet žít 23 let život, který jsem žila. Mimo jiné jsem 15 let prakticky nemohla nikam jít, kvůli následkům po ochrnutí. Teď s menšími odpočinkovými přestávkami vydržím procházet Prahou, výstavami......... , všechno s maximálním prožitkem, který ani nedokáži popsat.
S celkovou změnou nastala i totální změna v mém stravování. To mně připadá už naprosto neuvěřitelné. Postupně se mně rozšiřuje jídelníček, takže už mohu jíst prakticky všechno, kromě uzenin, uzeného masa - a vůbec všeho uzeného. To tedy nedokáži absolutně vstřebat jako skutečnost. Všechno se to přede mnou odvíjí jako film nebo sen. 25 let jsem držela ne přísnou, ale krutou dietu. I přesto jsem měla hodně záchvatů, pobytů v nemocnici...... mnoho dnů bez jídla, pila jsem jen převařenou vodu. Nejvíc prožívám to, že mohu jíst chleba, zeleninu a ovoce. Je to naprosto nepřenosná zkušenost. Znovu opakuji, jak moc jsem vděčná panu Hannemanovi, že objevil homeopatii. Jsem stoprocentně přesvědčená, že mně pomohly ty dva antibakteriální a antiplísňové preparáty, které jsem užívala (sice naordinované ne na zažívání) jeden rok a půl, druhý půl roku. Bylo to asi moc dobře, že jsem vůbec netušila, že by mně mohly pomoci právě i na zažívání, neupínala jsem se k nim. A možná tím jsem vytvořila dobré prostředí pro to, aby pomohly i na to zažívání. Jaksi mimochodem. Nevím - a je mně to jedno, hlavně, že mohu jíst. Už jsem také absolvovala svoji premiéru - oběd v restauraci po 25 letech. Normální oběd, ne dietní!!!
Je mně líto, že se to neudálo alespoň o deset let dříve. Ale všechno má asi svůj pravý čas. Mělo se to stát právě teď, v tuto dobu. Třeba bych to všechno dřív ani správně nepochopila. - A kdo ví, třeba mám ještě v životě nějaký úkol, který musím splnit a potřebuji k tomu víc sil, kterých se mně už nedostávalo. Třeba - kdo ví........
Jediná věc je mně divná - nemohu vůbec malovat. A to se mně ještě nikdy v životě nestalo. Vždycky jsem se "zachraňovala" malováním. Připadá mně, že už snad ani nikdy malovat nebudu, že už nikdy nebudu tak nešťastná, abych se musela "zachraňovat". - No, nechám se překvapit. Třeba začnu jednou malovat z radosti. Kdo ví.......
Žádné komentáře:
Okomentovat