Budu se opět opakovat, ale nemůžu si pomoct. Je to pro mě tak silné, že to musím znovu napsat. Jedná se o jídlo.
Nikdo, kdo mnoho let (25) nedržel hodně přísnou, až krutou dietu, to nemůže pochopit. Nedávno se mně např. zdálo, že jím lívance se šlehačkou. Po probuzení jsem si okamžitě vybavila další svoji oblíbenou lahůdku - pirožky plněné mletým masem - z kynutého těsta, smažené v oleji. Jídlo pro bohy. Co nejdřív obojí udělám.
Ve středu jsem byla se starším vnukem v pizzerii. Seděli a vykládali jsme dvě hodiny. Za tu dobu jsme vypili bílé víno (strašně moc mně chutnalo), snědli - jak jinak - zmrzlinový pohár, udělaný podle našeho výběru. Mají tam úžasnou čokoládovou zmrzlinu. Ne takovou, která se běžně dostane koupit, je to skutečná čokoláda, hodně tmavá a vynikající. Nahoře je kopec šlehačky politý vaječným koňakem (pohár stojí jenom 15,- Kč). Pak jsem si splnila svůj sen od dětství. Vždycky jsem jenom četla v pohádkách, později v knížkách a viděla ve filmech, jak někdo pije horkou čokoládu. Za komunistů to neexistovalo a od r. 1983 do letošního roku jsem nemohla nic jíst. Takže teď jsem si objednala horkou čokoládu s pistáciovou příchutí (pistácie miluji), navrch kopec šlehačky. Alešek si dal příchuť vaječného koňaku. Bylo to tak dobré, že to nedokáži nijak popsat. Alešek mně vyprávěl zážitky z výletu do Anglie, kam letěl za svou přítelkyní. Poraněný prst už má téměř v pořádku, zatím nemůže ohýbat jenom poslední článek, ale to věříme, že se rehabilitací napraví.
Pak jsem si ale v noci znovu uvědomila, jak je jídlo důležité k pocitu spokojenosti. Nejenom, když je dobré chuťově, ale také když je krásně upravené. A najednou jsem měla silný pocit jakési viny, že je tolik lidí, kteří mají hlad a já už mohu jíst. Když jsem tolik let mnohokrát po nekonečné dny jedla jenom suché rohlíky rozmixované ve vodě nebo hořkém čaji, tak jsem se vždycky utěšovala, že je tolik lidí, kteří by byli šťastní, kdyby měli alespoň ty rohlíky. A teď já mohu jíst všechno, ale oni nemají pravděpodobně vůbec žádnou naději na zlepšení své situace. Bylo mně najednou hodně těžko. Je skutečně pravda, že každý má život ve svých rukou? Nebo to platí jen v určitých podmínkách?
V posledních dvou letech jsem potkala několik lidí, kteří zásadním způsobem ovlivnili můj život. Už jsem o tom na blogu vícekrát psala. Ale jeden člověk mně pomohl nejvíc a jsem mu za to hodně vděčná. Pomohl mně tvrdou kritikou. Ta se sice poslouchá hodně těžko (často mně pěkně tekly slzy, což naštěstí on nevěděl, protože při písemném projevu není člověk vidět), ale je nejdůležitější a jen málokdo ji dokáže říct přímo, bez obalu, s úmyslem tomu druhému pomoci.
Takže jsem si už dávno vyslechla, že svou nemoc mám jako "peřinku", do které se uchyluji jako do bezpečí....... Hodně mě to tehdy rozčílilo, protože jsem přece věděla, jak moc jsem kvůli své nemoci nešťastná a že bych dala nevím co za to, abych byla zdravá. Pak jsem ale postupně přicházela na to, že je to pravda. Přestože jsem přesvědčená, že mně z největší míry pomohla homeopatie, jsem stejně tak přesvědčená, že kdybych se vnitřně nezměnila, nezměnila svůj přístup k nemoci a k okolí, nic by mně nepomohlo.
Stejně tak jsem byla tvrdě zkritizovaná nedávno - že jsem si vytvořila druhou "peřinku" - že říkám, že nemohu ve svém osobním životě nic vyřešit, protože "už jsem moc stará a nemám peníze". Pořád ještě mně připadá, že přece mám pravdu - ale už zároveň vím, že ani toto tak není. Svět a všechno kolem nás - tedy i problémy, ať už zdravotní nebo jakékoliv jiné, jsou pouze takové, jak je vidíme. Jak se jim dokážeme postavit. Jak je přijímáme, jaké zaujmeme stanovisko k jejich řešení. Úplně všechno je odrazem našeho vnitřního života. - Bylo to už na blogu řečeno mnohokrát. Přesto to chce čas, aby to člověku došlo - tedy člověku, který je založený jako já, vysloveně pesimisticky - prostě, mně to trvalo hodně dlouho, než jsem si to začala uvědomovat a než jsem to začala tak skutečně cítit. Protože je úplně něco jiného vědět to rozumem a něco jiného to skutečně prožívat, cítit uvnitř sebe. A taky vím, že mám před sebou hodně dlouhou cestu, která ani možná nemá konec. Přesto to nesmím vzdát a musím se pořád snažit - ještě lépe - nechat věci plynout a nechat se unášet jak na vodě - to je také rada, kterou jsem dostala.
Takže přece jenom si sama odpovídám na výše položené otázky, že i když se někdy zdá, že jsme se ocitli ve zdánlivě neřešitelné situaci, úplně bez naděje na zlepšení, nesmíme to nikdy vzdát. Protože se může nečekaně vše změnit, otočit o 180° - nic v životě není definitivní - ale musíme se o to taky sami přičinit. Samo se nestane nikdy nic. Každý je odpovědný sám za sebe - jak žije, tak bude jeho život vypadat. - Hezky se to říká, těžko se to provádí.
Žádné komentáře:
Okomentovat