Opět pan Stanislav Komárek napsal - jak jinak - úžasné zamyšlení - "Rozpoznat hranici" - v Lidových novinách z 16/08 ve sloupku "Filozofická lekce". Snad si to někdo přečte s takovým potěšením jako já. Protože si myslím, že rozpoznat hranici lidského konání je jednou z nejdůležitějších věcí v soužití v jakémkoliv vztahu - ať jednotlivců, společností nebo států.
"Jednou z nejdůležitějších lidských schopností je účinně odhadnout, kam až v kterém směru zajít, včas a sám rozeznat, kde je ona myšlená a v praxi většinou neviditelná hranice, již není radno či slušno překročit. Štěstí člověka spočívá mimo jiné v tom, že si tyto hranice vytyčuje sám a sám je také dodržuje.................
Je typické v zásadě pro děti a osoby nějak nezralé, že neustále testují, co jiní vydrží a kam až mohou zajít. Lidová mluva to velmi výstižně nazývá "popichováním" či "koledováním si o přesdržku": když se na ně ale houkne, zase zděšeně schlípnou chvostík a přicházejí se vtírat do naší přízně a ujišťovat přátelstvím a loajalitou, což vydrží opět jen do další testovací vlny. ......tato vlastnost je však rozšířená nejen na úrovni jednotlivců, ale i institucí, států, ba i veleříší. Zrovna třeba Hitlerův postup byl právě takový. Ne že by se jev sám omezoval jen na lidskou společnost - v přeneseném smyslu takto vítr "testuje" každých několik dní stromy, zda na nich není slabé místo, v němž by je mohl ohnout nebo přelomit, supi a hyeny se stahují i ke zvířatům či lidem dlouho nehybně ležícím či spícím a v bezpečné vzdálenosti chtivě vyčkávají, zda přece jen nevydechnou naposled a veliká žranice není za dveřmi.
Tradiční společnosti odsuzovaly to, že někdo neví, kde je jeho místo, velmi tvrdě a řečené společenské umístění také bylo většinou dobře zřejmé a neměnné. ...................Zdá se také, že v některých regionech třeba východně od známého kulturního rozhraní, vedeného po pomyslné linii Petrohrad-Terst, je ochota k podobným exploracím u jedinců i zemí větší a naopak schopnost porozumět něčemu jinému než ráně skutečnou či virtuální pěstí nevelká. Chápe-li se zdrženlivost jako slabost, které je třeba honem využít, rezultuje z toho někdejší Stalinova otázka z doby poslední světové války: "Kolik že má ten papež divizí?" Nu, kdeže je Josif Vissarionovič a proč vlastně Vatikán stále ještě stojí....?
V méně vyhraněné formě se však řečený modus smýšlení vyskytuje i geograficky mnohem blíže. Skutečnost, že na ono jinaké, co nás svou samou podstatou bytostně štve a popuzuje, nezaútočíme ani tehdy, když to leží zdánlivě nekryto a bez obrany, je vlastně hlavním rysem, který zakládá demokracii západního typu, kdy opozici nevyvraždíme ani tehdy, kdyby se k tomu naskýtala skvělá příležitost. I v rámci ní se pochopitelně zkouší, co si kdo nechá líbit, ale parlamentní debaty si málokdo pouští jako vzor sousedského nebo kolegiálního spolunažívání. Přesto je to o chlup povzbudivější téma než jiné Stalinovo oblíbené úsloví o vztahu sibiřských venkovanů a vlků: "Když se chytne vlk do želez, sedlák s ním vůbec nerozmlouvá a promluví s ním jen jazykem, kterému rozumí: sekerou." "
Žádné komentáře:
Okomentovat