Výstava Tří sochařek

Ještě dnes se nemohu úplně vzpamatovat ze včerejšího zážitku z výstavy Tří sochařek v Praze:

Obr. č. l
zleva doprava:
Eva Kmentová, Krajina, 1967, polychromovaný beton
Alina Szapoznikowá, Poprsí bez hlavy, 1968, polyester, polyuretan

 

Obr. č. 2
zleva doprava:
Eva Kmentová, Mužské torzo, 1965, cín
Eva Kmentová, Ženské torzo (Idol), 1963, cín
Věra Janoušková, Čtyřnohá, 1963, bronz

Obr. č. 3
zleva doprava:
Alina Szapoznikowá, Ferdydurke, 1961, bronz litý na ztracený vosk inkrustovaný železem
Eva Kmentová, Torzo strachu, 1963, cín, hliníkový drát

Obr. č. 4
zleva doprava:
Eva Kmentová, Nepojmenováno, 1978, papír, dřevotříska, pastel, latex
Eva Kmentová, Štěrbina, 1975, papír
Alina Szapocznikowá, Socha-lampa VI,1970, barvený polyester, elektrické světlo

Obr. č. 5
zleva doprava:
Věra Janoušková, Schýlená postava, 1972, svařovaný smaltovaný plech (bohužel, není uveden rozměr, ale je to velikost téměř 1:1 s lidskou postavou)
Věra Janoušková, Šedý smalt, 1965, Smalt, osinkocement

Obr. č. 6
zleva doprava:
Věra Janoušková, Postava s otisky, 1963, polychromie, sádra, železo
Věra Janoušková, Idiotek, 1965, sádra
Alina Szapocznikowá, Hlava se lžící, 1966, cement, železo

---

Den začal dobře v nemocnici. Když jsem přicházela k automatu na placení poplatků, docela zoufale tam postávala hodně stará paní a vůbec nevěděla, co si počít. Měla desetikorunu a stovku. Na poplatek jsem jí přidala dvacetikorunu, vhodila peníze do automatu podala jí lístek. Paní se na mě dívala jak na zjevení, ale mně jí bylo hrozně líto, byla už hodně stará, bezradná - my jsme maminku všude vozili, nikam nešla sama. Hrozně se mně chtělo jí obejmout, tak jsem ji aspoň pohladila po tváři a vzala kolem ramen. Až se vzpamatovala, volala za mnou, abych byla hodně zdravá. - Vrátila jsem tak dluh jednomu pánovi, když jsem se ocitla v podobné situaci před nedávnem - neměla jsem desetikoruny, jen pětikorunu a dvoukoruny, nedostávala se mně koruna. Ten člověk mně dal dvacetikorunu, chtěla jsem jít rozměnit papírové peníze a tu korunu mu vrátit, ale on se mně vysmál. Byl to stejně hezký pocit, jaký jsem měla včera.

Paní doktorka, za kterou jezdím, je neskutečně hodná, dokonce jsme se spolu i hodně zasmály. Škoda, že takoví nejsou všichni lékaři.

Z nemocnice jsem se vydala metrem do stanice Malostranská. Tam jsem si uvědomila, že určitě už vyměnili výstavu ve Valdštejnské jízdárně - Mistři čínské tušové malby 20. století (psala jsem o ní zde ) - měla by být vystavena druhá polovina obrazů. Bylo tomu tak. Myslela jsem, že už neuvidím svého oblíbeného Čchi Paj-šiho - ale jaké bylo moje překvapení - jeho obrazy zabíraly téměř polovinu výstavy. Takže zážitek to byl úžasný. Pak jsem objevila malíře, kterého jsem, samozřejmě, vůbec neznala. Patří mezi malíře, kteří jsou do jisté míry ovlivněni už evropským způsobem projevu. Jmenuje se Fu Pao-š (1904-1965). Před jeho dvěma obrazy jsem seděla docela dlouhou dobu. Kdybych si přála mít nějaké obrazy doma, pak by to byly tyto. Jmenují se "Na jezeře naslouchám dešti" a "V noci kotvím u javorového mostu". Absolutně jsem nepřišla na to, jak mohl vytvořit typickou čínskou malbu krajiny a přesto to byly abstraktní obrazy. Pro mě naprosto úchvatné. Hodně tmavé, až černé - tak asi i proto se mně tak líbily.

Pak jsem jela tramvají do Belvederu. Tam už mě uchvátila samotná budova. Když jsem vešla dovnitř, tak jsem jen stěží dýchala, protože sochařku Evu Kmentovou a Věru Janouškovou obdivuji už hodně dlouho, ale znala jsem je jen z dokumentů v TV. Sochařku Alinu Szapocznikow jsem neznala vůbec. Byly přítelkyně už od dob studií. Informace zde :

Bohužel, foťák pořád ještě nemám a navíc mně přestal fungovat skener, takže do doby, než si budu moci dovolit ho dát opravit, nemohu na blog vkládat žádné obrázky z katalogů výstav, které bych vám chtěla ukázat, které mě nejvíc zaujaly.

Skoro jsem se sesypala, když jsem vystoupila po schodek ho horního patra a vešla do sálu, bylo mně opravdu do pláče. Ty pocity nedovedu vůbec popsat.Ještě nikdy jsem podobnou výstavu ve skutečnosti nezažila - obrovské množství soch, jedna vedle druhé, mohla jsem si je prohlížet ze všech stran....... způsob vyjádření, který je mně tak hrozně moc blízký. Vůbec nevím, kterou ze dvou sochařek - Kmentovou a Janouškovou - obdivuji víc. Bohužel, v tom odkazu není ani jedna z těch soch, které mě zasáhly nejvíc. Jestli se mně podaří je někde oskenovat a přetáhnout do "flešky", tak je sem dodatečně vložím. Třetí sochařka, Szapocznikow, pro mě byla také hodně zajímavá, některé její práce se mně líbily moc, ale celkově bych ji pro sebe zařadila na třetí místo.

Zhřešila jsem a koupila si katalog. Kdybych to neudělala, byla bych dlouho nešťastná. Už jsem ho stokrát prohlížela..........

Musela jsem si pak odpočinout. Sedla jsem si v parku na lavičku k mladé paní s nádherným pejskem - bišonkem. Okamžitě se se mnou spřátelil, přitiskl se ke mně a bral si ode mě rohlík. Vypadalo to, že by se mnou klidně odešel.

Pak jsem se vydala hledat Hergetovu cihelnu, kde měla být stálá expozice šperků. - Zcr - mám pro tebe vzkaz - po dlouhém hledání, kdy mě posílali od čerta k ďáblu, jsem ji konečně našla - ale - šperky už tam dva roky nejsou a nikdo nevěděl, kam byly přesunuty. Takže - kdybys to zjistil, dej mně vědět, někdy příště bych je ráda viděla.

Pak už jsem se pomalu přesouvala k autobusovému nádraží a trochu odpočívala na Nábřeží. Legrační zakončení pro mě bylo to, že mě začal "balit" jeden cizinec..............

Metrem už skutečně jezdím bez problémů, klidně přestupuji a už se vůbec neptám, jestli jedu dobře. Vím to!

Když jsem jela v metru po schodech nahoru z trasy B, kde jsem dřív mívala šílený pocit stísněnosti, tak tentokrát - bylo tam opravdu hodně lidí, schody úplně zaplněné - jsem pocítila jakýsi zvláštní pocit souznění se vším. Neumím to vůbec blíž popsat. Bylo mně najednou moc dobře - uvnitř, po dlouhé době jsem pocítila naprosto zvláštní klid - a právě ten pocit souznění - jinak nevím, jak bych to vyjádřila. Ten pocit jsem měla pořád ještě i doma, když jsem si vychutnávala, schoulená ve svém oblíbeném, velkém křesle, co jiného - než zmrzlinu.

Za celý den se mně udály jenom příjemné věci, potkala jsem úžasně hodné lidi, paní doktorkou počínaje, všemi, co byli na výstavách, darovali mně mapy a radili mně a koho jsem se ptala na ulici, konče. Na výstavě mně půjčila paní židli, abych mohla déle sedět a dívat se na ty sochy (záda i nohy mě už strašně bolely), navíc mně vykládala různé zajímavosti z vernisáže.

***********************************************************************

I když je článek už hodně dlouhý, musím ještě něco dodat. Jak jsem se zmínila, dostala jsem nový lék na průdušky. Během 24 hodin mně tak pomohl, že jsem přestala mít jakékoliv potíže s dýcháním, bylo to neuvěřitelné. Vdechovala jsem ho poprvé v pátek večer. Dvakrát denně se vdechuje. V sobotu odpoledne mně začalo být na zvracení a začaly mně dost silné bolesti pod pravým žebrem a v žaludku a samozřejmě, průjem. Úplně stejné potíže, jako dřív. Začala jsem panikařit. V neděli to bylo ještě horší, to už jsem nemohla jíst ani suché rohlíky. Neumím říct, jak jsem na tom byla psychicky, protože jsem si uvědomila, že bych už asi vůbec nezvládla držet tu krutou dietu, co jsem držela 25 let poté, co jsem zakusila možnost normálně se najíst. V zoufalství mě napadlo, že si vyhledám na internetu informace o novém léku. A našla jsem - 1 pacient z 10 000 může mít takové potíže, jako se projevily u mě. Takže jsem večer už lék vysadila, ulevilo se mně do rána a v Praze už mně bylo úplně dobře, i když ze strachu z cesty autobusem jsem jedla jen suché rohlíky a pila čistou vodu. Večer jsem se už najedla doma normálně, i ovoce jsem jedla. Je mně už zase dobře. Byl to už poslední lék, který mně pan primář vyzkoušel, na všechny mám buď alergii nebo je nesnáším kvůli zažívacím potížím. Takže se asi budu "přidušovat" i nadále. - No - zítra se dozvím víc.