Včera jsem byla opět v Praze a hodně jsem se těšila na výstavu tří čínských malířů v Rudolfínu.
Fang Lijun: 1993
olej na plátně, 180x228,5 cm
Feng Mengbo: 2007WCSS100X100_03
Tempera a Veejet na plátně, 100x100 cm
Pokrevní pouta: Velká rodina č. 2
Olej na plátně, 170x210 cm
Bohužel, výstava mě hodně zklamala. Obrazy na mě působily příliš vyumělkovaně, neupřímně, nesvobodně........ Obrovská plátna až 18 m na délku mě vůbec nenadchla. Možná jsem díla nepochopila a potřebovala bych odborný výklad, nevím.
Nedá mně to ale, abych nepopsala, jak humorně jsem se do Rudolfína dobývala.
V nemocnici jsem byla tentokrát o půl hodiny déle - do dvanácti hodin. Vůbec celý den byl
nějaký zvláštní - ráno měl autobus 50 min zpoždění, večer, když jsem jela domů, také.
Měla jsem ve dvě hodiny domluvený sraz s jedním moc příjemným známým. Říkala jsem si, že se po tom prosezeném dopoledni raději projdu, místo abych jela metrem, takže jsem nějak kolem půl jedné vystoupila na stanici Muzeum a šla jsem přes Václavské náměstí pěšky - miluji tam ten lidský mumraj a hemžení. Neodhadla jsem ale vůbec čas - a jak jsem zjistila ani směr. Takže jsem se několikrát ptala na cestu - jednou mě poslali ke Karolínu, přestože jsem řekla správně Rudolfinum. Pak jsem zase já řekla název opačně, ale naštěstí jsem si to včas uvědomila, tak jsem nešla nazpět. - No, ptala jsem se ještě asi třikrát, nakonec mě jeden student řekl, že jde tím směrem, abych tedy šla s ním.
To už mně začínalo být jasné, že nemůžu stihnout prohlídku výstavy a čas setkání. Navíc bylo hodně teplo. Došla jsem k Rudolfínu kolem čtvrt na dvě docela uštvaná, zpocená..... - a další překážka. Nemohla jsem se dostat dovnitř, dveře mně nešly otevřít. Ani jedny z těch tří vchodů. Kolemjdoucí lidé mně různě radili - až vyšlo najevo, že jsem se snažila otevřít tu pevnou půlku dveří. Asi začínám mít problém s otevíráním dveří (když jsem byla naposled s vnukem v Brně v divadle, nemohla jsem zase otevřít hlavní dveře od WC - děsný pocit!!)
- No, výstava mě zklamala, jak už jsem psala nahoře, ale to zklamání mně bohatě vynahradilo posezení a velmi příjemné povídání v kavárně, ze které jsem se dívala na řeku a na Karlův most. Padalo zlaté listí ze stromů jako déšť, ze začátku svítilo slunce - nezapomenutelné odpoledne.
Raději pomlčím, jak mě zradily šaty......... . Včerejší den byl přesnou ukázkou toho, jak je v životě všechno báječně promíchané - nepříjemné s příjemným - jenom záleží na člověku, jak to nepříjemné příjme. Včera jsem to přijala s humorem a bylo mně dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat