Už delší dobu nechodím na blogy. Postupně jsem je třídila a třídila - stejně jsem si adresy všech dala do záložek a občas navštívila. Ale pak jsem přestala chodit i na ty vybrané, které jsem měla moc ráda.
Příčin je několik. Jednak mám tolik aktivit, že bych potřebovala, aby den měl 48 hodin. (Nechápu, jak se může někdo v důchodu nudit!!) Jednak na mě přišla asi nějaká blogová krize - prostě nejsem schopná psát komentáře a ani se některými blogy pročítat. Je mně jasné, že to bude mít za následek jedině to, že nebudu mít žádné komentáře ani já, což je mně líto, protože mě vždycky hodně zajímaly názory ostatních - ale zatím s tím nic nenadělám. Bylo by to neupřímné a to nemůžu a nechci dělat.
Asi nejvíc to má opravdu na svědomí moje vytíženost. Za krátkou dobu jsem namalovala čtyři obrazy - po roce a půl, kdy jsem nevzala štětec do ruky. (Ty tři obrazy byly splacení dluhu, dva jsem měla odevzdat už víc jak před rokem, jeden byla "čerstvá" záležitost.) A jeden jsem si udělala pro sebe - ten znáte. Jeden obrázek mám ještě kreslit, snad už to teď zvládnu.
Rozšířila se mně nepředstavitelně korespondence, navíc i v anglickém jazyce, což mně zabírá hrozně moc času, protože už jsem zapomněla prakticky všechno. Má to výhodu - učím se. Dostávám dokonce svoje dopisy opravené!! Je to asi nejlepší škola, jakou si můžu přát.
Chodím si občas se známými sednout do kavárny - to je činnost, kterou jsem nikdy neprovozovala. Ale je to tak příjemné, že s tím nehodlám přestat.
Snažím se chodit na výstavy, to je taky moc příjemné.
V poslední době si připravuji svoji výstavu, to mně zabírá taky čas, ale taky je to příjemné.
Teď jsem týden ležela se zánětem čelních dutin a průdušek (pořád ještě nejsem v pořádku). Tak jsem hodně přemýšlela o všem možném, protože kdo ví, co je to zánět dutin, tak nemusím nic vysvětlovat. Člověk se nemůže ani dívat, natož číst. Kvůli silné bolesti musí mít zavřené oči - a musí přemýšlet, protože ani spát nemůže.
Došla jsem k závěru, že někdy si člověk nezpůsobí onemocnění svým psychickým stavem, ale kvůli své hlouposti. Šla jsem v mrazivém větru bez pokrývky na hlavě při ještě ne docela vyléčeném nachlazení. Výsledek se dal čekat. Maminka vždycky říkala "hloupost je taky Boží dar, jenže malý" - no, měla pravdu.
Ten zánět dutin se mně nemohl tedy zrodit v mé hlavě, protože jsem tak moc šťastná, jak jsem asi ještě nikdy nebyla. A uvědomila jsem si zajímavou věc. Vždycky, když jsem pociťovala štěstí, tak přicházelo jakoby zvenčí - od někoho nebo něčeho, na kom nebo čem jsem byla já závislá. A tudíž jsem se neustále obávala, že to bez mého přičinění skončí - jako když jsem před nějakou dobou psala v článku, že je jakoby to štěstí zavěšené na tenké dlouhé stopce, která neustále hrozí přetržením.
Teď mám úplně jiný pocit - štěstí mám jaksi v sobě. Má pevný základ. Jistě se mohou okolnosti změnit a mohu být smutná, to je život - ale to důležité - ten základ - mám v sobě. Vychází to ze mě, nejsem zcela a výhradně závislá na vnějším zdroji. Neumím to líp popsat. Prostě - mám pocit, že už nespadnu z výšin (jak se stávalo dřív, když jsem štěstím vylétla hodně vysoko) a nebudu obličejem v blátě a prachu. Možná jsem skutečně pocítila to, o čem mluvila jedna úžasná stará dáma, která prošla několika koncentráky, a která říkala, že měla šťastný život. Protože štěstí a spokojenost není závislé na tom, jak se jeví svět zvenčí, ale jedině na tom, jak okolnosti přijímáme a vidíme. - Ono se to lehko říká, ale hůř se to provádí.
No, uvidím. Třeba je to klamný pocit a třeba za nějakou dobu tím nosem v bahně "rýt" budu. I když tomu nevěřím.
V ten den, kdy jsem si přivodila ty záněty, chodila jsem v našem městě uličkami Židovského města a snažila se sem tam něco vyfotit. Snad se někomu některá fotka bude líbit a vyvolá příjemné vzpomínky. Je tam v těch místech všude zvláštní atmosféra.
Bohužel, tento obraz je zničený - nějaký vandal tam nanesl červenou barvu. Obraz vytvořil mladý malíř, studoval ještě na vysoké škole - nevím přesně, jestli to byla Vysoká umělecko průmyslová škola v Brně, nešťastnou náhodou se otrávil v koupelně - vadná karma. Je to možná šest let - taky to nevím přesně. Ten obraz tam byl nádherný. Škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat