V LN ze 14/03/09 v příloze Orientace je pravidelná "Filozofická Lekce", tentokrát zamyšlení pana Stanislava Komárka nad obrazem Vůz se senem od Hieronyma Bosche.
Střední část triptychu
Křídla triptychu
Nemohu jinak, opět musím opsat část článku, jsem jím nadšená. Komentovat nějak to nemá cenu, není co dodat, je to naprosto výstižné.
To byl ovšem víceméně prostý lid - společenské špičky se tohoto zoufalého zápolení přímo neúčastní, ale jedou spořádaně za vozem, těsně, až na doraz, takže jim objemný náklad zcela zastírá jakýkoli výhled. Vidíme papeže, biskupy i světské velmože v jejich nákladných róbách a na krásných koních, jak se snaží udržet krok s dobou, aniž by viděli dál než na dva lokty před sebe. Co pravděpodobně netuší, je skutečnost, že vůz vpředu netáhnou koně řízení nějakým uvážlivým sedlákem či vozkou, ale démoni hrůzných a z části zvířecích podob, kteří se chaoticky kupí kolem oje a ve zmatku vlečou vůz neznámo kam.
Je těžko si představit výmluvnější obraz světa a jeho chodu, nežli je právě tento, a často v prázdných chvílích na Hieronyma Bosche, svého nejoblíbenějšího malíře, myslívám. Pozdní středověk se nám dnes z historické dálky jeví jako doba stabilní, idylická, kdy nebylo inflace, exhalací a mediálních skandálů a nedělo se vlastně "nic", ale opak je pravda: každá doba je nejistá, otevřená prapodivné budoucnosti a její mocní společenské děje spíše monitorují než řídí - v podstatě se jen snaží neztratit stopu.
Aby v purpuru či hermelínu ujeli ještě aspoň kousek, musejí se slepě svěřit silám, které neznají, kterým nerozumějí a kterých by se asi polekali, kdyby je spatřili v nezakryté podobě. Lid, plně zaujatý každodenními půtkami a mamoněním, jim v tom vlastně nepřekáží a celý proces v zásadě ani nesleduje. Svět se řítí samospádem kamsi. Přiléhavěji než kde jinde lze v tomto případě použít obratu: "Čert ví!"
Můžeme se jen dohadovat, zda milenci a zpěváci sedící na samém vrcholu Boschovy fůry znamenají naději ve všeobecné mizerii, nebo spíš po úsudku mystiků křesťanských i buddhistických jen navoněnou, ale trnitou cestu, jak se marnost světa množí. Kéž bych uměl dobře starou holandštinu a mohl se nějakým zázrakem přenést na jednu z hostin, kde Hieronymus B. servíroval pečené labutě pro své přátele z řad členů mariánských bratrstev. Nejen že bych jej objal a políbil, jak by se slušelo, ale potěšil bych ho i zprávou, že o pět set let později ještě přízraky, které znával, v jen málo změněné formě kamsi dál smýkají světový vůz."
Žádné komentáře:
Okomentovat