Při mé návštěvě Brna, jak se o ní zmiňuji v minulém článku, jsem byla navštívit svého báječného mladého přítele, brněnského básníka, Mirka Fišmeistera. Vyšla mu už pátá knížka, má název "Z" - vložím sem pár ukázek.
Mirkovy básně mně připomínají abstraktní obrazy, některé se zařezávají do člověka jak do živého masa, některé vyvolávají úsměv. Ostatně - Mirek má mimořádný smysl pro humor. Vždycky, když ho navštívím, hodně se nasmějeme.
Kroky ztrátosférou,
tvář zabořenou do stromů,
abys neviděla moje slzy,
které se mísí s jejich.
Slzy stromů:
***
Bráníš se bolesti dospěleji než kdysi,
ale i ona mezitím dospívala, takže
tě ještě pokaždé zaskočí
v oranžových koutech, v hladkosti,
v hladkoúdech tance,
v tom, jak sukovitost několika málo
přezdívek nelze ohladit,
v pohřebním rouchu rozpálených hradeb,
ve fosilizovaných kostech zmizelých meandrů
nalezených v křídovém pláči.
Přes hřeby úhelných palcátů
prokrvavělá břevna.
Kolik dospělosti je v těle padacího mostu,
tolik je jí v nedostatku dechu,
v promočené kůži, jejíž brnění vzala tmavá voda,
v krocích k září.
Stále nás svazuje minulost i budoucnost, ale
snad jednou řekneme svá jména bez bolesti.
***
Slyšíš tu pravdu v noční písni stánku:
Mé oči jsou zátoka s bílým přístavem,
v němž nikdy nezakotví žádná loď.
***
Pavlu Šrutovi
Tichá modlitba.
Rozpouštějící se cukr
praská v čaji.
***
Ticho.
Takové ticho.
Všichni cvrčci jsou mrtví.
***
... malý modrý ptáček,
nad nímž se mramorový obr ustrne,
Barva kachen nám připomíná,
že Bůh nám stále věří.
***
Mé dlaně hledají jedna druhou,
podobajíce se rybníkům v zimě.
Bílozelené ohně.
***
Vyčesávání srsti světelnému zvířeti -
ranní i večerní slunce
vedou k téže studni.
***
Tomuto světu schází tolik slov
pro slunce na ulici s kolmým časem.
"Eštěže máme pčely", říkáš,
Smutně se usměju.
***
Kolik smutku pohlcují péra v matraci.
Kolik čehosi snesou šedé zuby mozku.
Erd-
bären.
Nu, co se u Waterloo odpovídá
na výzvu ke kapitulaci?
***
Nikdo na tebe nezvoní.
A kdo ví,
že v lesích tančíš?
Strom po stromu
učím se tvé jméno.
***
Jsou noci, které předstírají,
že jsou bez myšlenky.
Pak zahlédneš ukazatele cesty
či snad dopravní značky, vyrobené
ze zvuků Brueghelových obrazů.
Jsou noci na dně podprsenky.
***
Košík s čtvercovým výstřihem.
Kdo zná laskání,
nevyděšen vidí,
že pod okem namalovaným na víčku
je další víčko.
***
Krajina vyprahlého ptactva:
Bílé, červené a zelené lži.
***
Papuchalkové přinášejí litinové meče.
Blázni mají diamantové uši:
co přesně myslí "thráckou rakovinou"?
***
Krajina vyprahlého ptactva:
Bílé, tmavě červené a tmavě zelené lži.
***
Myš se škrábe za uchem,
jak svůj první sen kdysi snili koně.
A ta myš mě vidí,
mé vlání, zároveň první a poslední,
když přešel jsem už celou mořskonohou plání.
***
Ty kaluže,
které si ještě nešly lehnout,
stály v dírách v dlažbě.
Runa zdobená vejci.
***
Vor, ano, vor. A muž
pod jenom našimi pavučinami.
Měsíc je na dotek
jako soumrak za polem,
jako klasy divoké trávy, jejíž zrna
spočítal Lancelot.
***
Bílý jíl
smíchaný s listy vrb -
kopí vražné do splavu.
Prsty u nohou
tříští kámen.
Ne, stromové provazy se nedotknou
mých jasně žlutých jizev:
důvod, proč se Sókratés
učil novou píseň,
když uvězněn čekal na smrt,
do mne zapadl
jako tmavé jeřabiny do sněhu.
***
Modrý košík léta.
Pode dveřmi ke mně vtékaly tvé slzy.
V prachu u silnice, mezi suchem ruměnic
a menším suchem nizounkých květin,
číhal jsem na Tvou přítomnost, Pane.
A Tys tam přitom celou tu dobu byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat