Myslela jsem, že už na blog
nebudu psát. Ale právě jsem dočetla knížku Deník tvrdohlavého
režiséra a znovu se mně potvrdil můj odhad člověka V. Marhoula
– Deník jsou jeho denní zápisky z natáčení Tobruku. Je mně
líto, že už jsem knížku přečetla, že nepokračuje...
Včera jsem po delší době potřebovala najít něco na starém blogu v rubrice „knihy“.
Vůbec mě nenapadlo, že bych ještě někdy napsala článek – jakýkoliv o čemkoliv.
Bývám prakticky denně vzhůru cca do dvou hodin v noci. Ráno pak vstávám mezi osmou a desátou – jsem tak nastavená už od dětství – být dlouho vzhůru a dlouho spát. Když jsem chodila do práce na šestou hodinu, bylo to pro mě celé ty roky velké utrpení. Tak teď si užívám „svobody“.
Než usnu, přemýšlím o všem možném – no a včera mě napadlo, že o svých životních zážitcích ohledně víry bych mohla přece jen ještě jeden článek napsat – a třeba bych tím mohla někomu v tomto směru být nápomocná.
Občas jsem si zaznamenávala důležité zážitky – prožitky – události.
Tak jen vložím to, co jsem si během posledních let v mém usilování uvěřit zaznamenala.
Dočetla jsem výše uvedenou knížku. Jsem nadšená – kdo by chtěl vědět objektivní, přesný, stručný – a navíc bezvadně napsaný – přehled od historie až po současnost z oblasti, tak zmítané událostmi a nepřesnými zprávami a subjektivními názory – ať si přečte tuto knížku.
I název je vtipný nápad – složenina dvou slov – Izrael – Palestina = Izrastina.
Knížka je doplněná fotografiemi lidí a událostí, o kterých autor v knížce píše.
Předmluvu napsala Petra Procházková – jak jinak – perfektně.
***
Chtěla bych zároveň napsat, že je to poslední článek, který na blog píši.
S velkým zklamáním jsem před nedávnem zjistila, že – z neznámých důvodů – zmizely všechny fotografie, které byly překopírované z mého předešlého blogu.
Dala jsem si velkou práci s úpravou článků z předešlého blogu – jak vidět, bylo to zbytečné.
Myslela jsem, že se budu moct dívat na fotky obrazů, které jsem pořídila v tolika galeriích - výstavách… Už to není možné, navíc jsem si uvědomila, že blog bez komentářů nemá smysl – a i kdybych nějaké komentáře měla, už bych neměla sílu odpovídat, polemizovat.
Byla chyba, že jsem v nadšení souhlasila s pokračováním v novém blogu a velmi se omlouvám svému báječnému mladému kamarádovi Vaškovi, který si dal tolik práce, aby mně založil tento nový blog a překopíroval všechny články z toho předešlého.
Bohužel, s přibývajícími dny se všechno mění víc, než jsem předpokládala.
Přeji všem případným návštěvníkům příjemné vánoční svátky a jen to nejlepší do nového roku.
Před pár dny jsem dočetla výše uvedenou knížku.
Knížku jsem včera dočetla a nutí mě to, napsat ještě krátký dodatek.
Při čtení dalších tří povídek jsem pocítila docela mrazení v zádech. Pod humorným povrchem člověk cítí, jak je to všechno skutečné – bohužel – a jen humorem odlehčené, aby si člověk nezoufal při uvědomění si, kam společnost dospěla.
Nevím, kterou z pěti povídek bych vybrala jako nejlepší, naštěstí to nemusím dělat.
Ať jde o filozofování nad sebevraždou, nebo o kritiku současného stavu výuky na školách – naprostý nedostatek snahy naučit mladé lidi kriticky myslet, rozpoznávat dezinformace, konspirační teorie všeho možného zaměření, což je v dnešní době mimořádně důležité, a kam v současnosti může dovést poctivost – přiznání se. A v závěrečné povídce přesný popis fungování vlády, přízemnost, neschopnost cítění odpovědnosti atd.
Vše je podáno úžasnou humornou formou – tím víc běhá člověku mráz po zádech, když si uvědomí, že je to vlastně jen mírně přehnaná skutečnost – nebo není vůbec přehnaná?
Knížka by měla být určitě zařazená jako povinná četba do škol.
