V sobotu jsem zažila velmi příjemné překvapení. Ozvala se mně kamarádka, která v r. 1985 utekla do USA. Po revoluci jsme se už vícekrát viděly, ale nebylo to zase až tak často. Teď jsme se neviděly nejméně dva roky.
Poznala jsem ji v Lidové škole umění - v kurzu kreslení u p. Kremláčka, bylo to v roce 1970. Od té doby ji mám ráda jako svoji skutečnou sestru.
Měla hodně těžký život, vychovávali ji babička s dědečkem, maminka zemřela velmi mladá......
Je všestranně nadaná, houževnatá - a navíc, dobrý člověk.
Po příchodu do USA, San Francisca, ji za velmi krátkou dobu opustil manžel a nijak jí nepomohl, takže ona se musela postarat úplně sama o syna - tehdy v předškolním věku. Vůbec si to neumím představit, jak to mohla dokázat. Byla nucená z počátku vykonávat nejrůznější povolání (tady byla v Praze zaměstnaná jako obchodní referentka v zahraničním obchodě), ale vypracovala se postupně na architektku interiérů. Koupila si dům a syn dodělává vysokou školu........
Tak jsme v sobotu vykládaly a vykládaly, vůbec jsme si nevšimly, že už je půlnoc. V neděli od dopoledne opět do téměř půlnoci. A v úterý a ve čtvrtek opět a dnes se musíme rozloučit. Bude mně po ní hodně smutno. Pracovaly jsme hodně na počítači, předala jsem jí nějaké svoje zkušenosti (!!!!!!), protože ona v práci na něm není tak zběhlá.
Je pro mě příkladem toho, že člověk, když chce, dokáže nemožné a zdánlivě neuskutečnitelné. Když není zvyklý se vzdávat. Držím jí moc palce, nemá to vůbec lehké. Ten dům musí ještě docela dlouho splácet........
Žádné komentáře:
Okomentovat