Opět jsem trošičku cestovala - kam jinam, než do Prahy. Nejraději bych se tam přestěhovala.
Zážitky jsem tentokrát měla skutečně různé. První den - ve čtvrtek - jsem měla odpoledne sraz s Aninou na Staroměstském nám. Protože jsem měla poměrně dost času, chtěla jsem se jít podívat do galerie na krajináře 19. století - učila jsem se na nich prakticky odmalička a mám k nim zvláštní vztah. Dost jsem se na tu výstavu těšila. Byla jsem ale docela unavená, protože ráno vstávám vždycky ve čtyři hodiny, v nemocnici jsem skončila o půl dvanácté, tak jsem si říkala, že si trochu odpočinu v chládku v restauraci - v předzahrádce a napiji se. Objednala jsem si obyčejnou vodu, neperlivou. Dostala jsem 0,33 l - bylo mně dobře, dívala jsem se na mumraj kolem sebe a bavila jsem se výborně. Když jsem chtěla zaplatit, dostala jsem účet na 75,- Kč. To jsem málem spadla pod stůl. Prý je to v centru. Kousíček dál jsem v kavárně platila 28,- Kč za čaj. Ach jo - no, jsem nezkušený hlupák z venkova. Takže jsem místo návštěvy výstavy, jejíž vstupenka by byla cca v ceně té vody, vypila obyčejnou vodu. Na vstupenku už jsem neměla peníze.
Pak jsme s Aninou seděly v Týnské literární kavárně a bylo to moc bezvadné. V pět hodin jsme obě musely být v metru, takže nám nezbývalo nic jiného než vyrazit, i když začínala bouřka. Promokly jsme na kůži, voda nám protékala skrz boty - jako v řece. Pak jsem navíc v metru zapomněla deštník - ale to už bylo prakticky jedno. No - pochodovala jsem pak dál v půjčené pánské bundě.
Dodatečně (09/07/08) sem vkládám fotku z mé opravdu hodně oblíbené Týnské literární kavárny, kde mě Anina vyfotila.
Pokaždé si s sebou vozím rezervní oblečení a nikdy jsem je nepotřebovala, tak jsem si je tentokrát nevzala, jen halenky, sukni jsem měla jen tu jednu na sobě.
Měli jsme se setkat večer s dalším známým, ale neměla jsem v čem jít, tak jsme se spolu domluvili na setkání při mé příští návštěvě cca za 14 dní. Boty mně neuschly ani do druhého dne, musela jsem si koupit nové - nakonec jsem tedy ještě z toho deště vytěžila. Taky deštník jsem si musela koupit.
Galerie Gambit byla pochopitelně opět zavřená - je to už asi pro mě začarované a nemám souzeno tam jít - stalo se to už potřetí.
Zato Galerie J. Švestky byla otevřená a výstava se mně líbila. Hodně se mně líbil Jakub Hošek, Jiří Černický - u jeho projekce tančících cviček jsem se dost nasmála, Rafal Bujnowski - u toho jména si nejsem úplně jistá, snad je to ten, kterého mám na mysli. Veroniku Holcovou už jsem znala z předcházející výstavy. Taky jsme tam dostali mapu galerií v Praze a mapu Současné umění v pražských galeriích. Obě mapy jsou naprosto výborné, budu si moci podle nich najít přesně na co a kam chci jít a taky určit přesně trasu od metra.
Pak jsme navštívili ještě jednu výstavu - bohužel, jméno toho malíře jsem zapomněla, neměli už k dispozici vůbec žádnou dokumentaci a navíc mě ten malíř moc nezaujal.
V průběhu těch dalších dvou dnů jsme navštívili řadu památek a krásných míst, byli jsme u několika kostelů nebo v nich, nejvíc se mně líbil Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech od slovinského architekta Josipa Plečnika , realizovaná v letech 1928 až 1932.
Praha má skutečně výjimečnou atmosféru, tentokrát jsem to obzvláště silně prožívala. Jednak jsem se snad asi poprvé v životě cítila vnitřně svobodná - je to nádherný pocit. Jednak jsem mohla úplně všechno jíst, dokonce i kávu s karamelem, která mně obzvláště hodně chutnala (karamel doma připravovaný). Navíc vyšlo počasí - bylo příjemně svěže, přesně na procházky po Praze. Jedině vzpomínka na tu vodu byla černá - ale pak už to byla spíš legrace.
V neděli jsme byli v Citonicích. Krásně jsme se vykoupali - voda byla teplejší, než minulé pondělí. Zeť neustále pracuje na zdokonalování záhonu bonsají - vytvořil krásné zákoutí na dvoře. Navíc začal pěstovat orchideje - má skutečně nádherné exempláře.
Jím úplně všechno co ostatní, i např. zmrzlinové poháry - udělala jsem jeden s horkými malinami, šlehačkou a strouhanou čokoládou - připadám si stále jako v ráji nebo ve snu, že se probudím a budu zase tam, co tolik předcházejících let. Přibrala jsem dvě kila - vážím už 59 kg - už se začnu kontrolovat při konzumaci sladkého - stejně je nejlepší zelenina - ta mně nejvíc scházela. Denně jím zeleninové saláty - nejrůznější směsi čerstvé zeleniny.
Jsem nepředstavitelně vděčná panu Hanemannovi, že objevil homeopatii.
Žádné komentáře:
Okomentovat