28. června jsem četla článek v LN a od té doby jsem se chystala, že o něm napíši na blog, protože jsem zvědavá na názory různých lidí, ale doposud mně to nějak nevycházelo. Ten článek se jmenuje Ženich na útěku a napsal ho muž !! Ramon Smetana.
O tomto problému jsem v poslední době četla víc úvah. Vždycky tam tato věc byla pojednávaná jako problém dnešní doby. Mně ale připadá, že lidé jsou pořád stejní, že od doby, co se stali lidmi, se nemění. Trochu se mění společnost, její pravidla, zvyklosti.... Dnešní doba je víc uvolněná, proto se mluví o všem možném. Dřív se o mnohém nemluvilo, ale ve skrytu se to stejně dělo. Možná v bohatších vrstvách i veřejně. A pak - každý člověk je jedinečný originál, neopakovatelný, což je dobře. Každému vyhovuje něco jiného a vůbec se nedá nijak určit, co je to "normální". Jedině se dá říct, že jsou všeobecně daná a uznávaná nějaká pravidla, která by se měla dodržovat alespoň do jisté míry, aby se vůbec ve společnosti více lidí dalo žít.
Co je ale, myslím si, hodně důležité je to, že se oproti mužům změnilo mnohem víc postavení žen ve společnosti, což má zpětně asi dopad právě i na muže.
Autor ve výše zmíněném článku popisuje příběh svého kamaráda, jeho bouřlivý život:
"Není ženatý, nemá děti, je mu 45 let. Na své svobodě si zakládá. Proč vlastně? ...... Má strach, že kdyby se někde zaháčkoval a přijal odpovědnost, automaticky by to znamenalo, že se zařadil mezi masu nudných stárnoucích mužů?
To mě přimělo zamyslet se nad tím, jestli my, muži, vůbec umíme stárnout. A v čem by toto umění mělo vlastně spočívat?
Muži se začínají učit stárnout pravděpodobně ve chvíli, kdy přebírají zodpovědnost za někoho jiného. To ale není nic snadného. Důkazem toho je fakt, že mnozí z nich (z nás) opouštějí svoji partnerku právě v době, kdy začne mluvit o svatbě a dětech...............Útěkem od vás - závazků - se muži snaží oddálit vlastní stáří, a tím pádem i smrt!......... Muž na útěku se pak zaklíná výroky typu: " To je moje věc! Přece si nenechám vzít svoji osobní svobodu!" Oklepe se z rozchodu, ujistí se, že má ještě času dost, a vrhne se na "fastfoodové" vztahy - od každého trochu, a hlavně o nic nepřijít. Dnešní svět přece nabízí nepřeberné možnosti a vybrat si není vůbec snadné. Navíc žijeme v době, kdy lidé za své vztahy příliš nebojují a s lehkostí, která až zaráží, je vzdávají při prvních větších problémech. Vždyť přece o nic nejde - dnes se rozejdeme a zítra si dám inzerát na seznamku, případně zajdu někam do baru. No a co! Staré hodnoty už se nám přejedly a ty nové nějak nemůžeme najít.
Jedním ze signálů přicházejícího stáří je pro muže svatba. "Přece nepotřebujeme na naši lásku nějaký papír," brání se ze všech sil. Ono ale vlastně nejde ani tak o papír. Rituálem sňatku by měl muž dospěle přivřít zadní vrátka pro možný bezproblémový útěk. Odvážně by měl potvrdit, že přijímá zodpovědnost, která se bude týkat i dětí, a vlastně tím oznamuje světu, že začíná stárnout.
Muž se ale zamyslí: "Musím já vlastně zestárnout? Dělám to proto, že chci, nebo proto, že se to ode mě očekává? A proč mít vlastně jednu ženu padesát let, když jich můžu mít padesát za jeden rok?"
V tu chvíli se z některých mužů stávají štvanci, věční eskapisté, kteří hledají tu pravou, a když ji naleznou, většinou si to ani neuvědomí. Hned je totiž napadne: Co když o kousek dál čeká další, pravější?"....................
Žádné komentáře:
Okomentovat