Pavel Janouškovec

Od doby, co jsem poprvé uviděla obrazy malíře Pavla Janouškovce (a strašně moc mě mrzí, že se to stalo až v docela nedávné době), marně přemýšlím, proč mě tak uchvátily. Neumím to vysvětlit - to nejhlubší, co člověk cítí, se prostě slovy vyjádřit nedá. Snad se jen nepatrně přiblížit - ale stejně je to pak jen odvar toho opravdového. Pokusím se o to - velmi neuměle - jsem naprostý laik, ale laik, kterého umění naplňuje - tedy takové umění, které je mně vnitřně blízké. To slovo vnitřně je velmi důležité. To, co se líbí jen tak - povrchně - rychle vyprchá. To, co člověka zasáhne hluboce, to v něm dlouho přetrvává - vlastně nikdy nezanikne. Kdykoliv při vzpomínce na takováto díla, ucítí člověk jakési vnitřní chvění. Moje babička říkávala, že cítí "pohlazení po malém mozku". Já vím, že je to nesmysl - ale přesto mně připadá, že to asi nejvíc vyjadřuje to, co mám na mysli – totiž ten úžasný pocit z něčeho, co dělá člověka šťastným. Může to být třeba i jen prchavý okamžik v přírodě, při poslechu hudby atp. Takový pocit mívám také při pohledu na krásný obraz, sochu……

Když se dívám na obrazy Pavla Janouškovce, mám intenzívní pocit, že u tvorby příliš nepromýšlí, jak co udělat – že všechno vyvěrá z jeho hlubokého cítění a emocí, z jeho nejniternějšího sebe sama. Myslím si, že promyšlený obraz by na člověka tak silně nepůsobil – byla by v něm vidět hlavně ta promyšlenost, která pak otupuje city. Je možné, že někdo by takovému obrazu dal přednost – já ne.

Musím se přiznat, že neproběhne jediný den, kdy bych se neprobírala jeho obrazy. Bohužel – tak strašně intenzívně je prožívám, že jsem si nejdřív vůbec neuvědomila, jak je tvorba P. J. rozsáhlá. Je to neuvěřitelné.

Začala jsem tedy víc „pátrat“ – zajímalo mě, co ho přivedlo k malování obrazů, které mají takovou hloubku a přímo vyzařují tolik procítěnosti – citu – emocí………

To všechno je i v jeho počáteční tvorbě. I když – samozřejmě – časem to nabývá na intenzitě. Je to pochopitelné – člověk prožívá během života štěstí, smutky, zklamání, vítězství…… a to člověk tak citlivý, jaký bezpochyby P.J. je, se nutně promítne do jeho tvorby.

Sám o sobě říká, že když byl malý, že mu „voněly barvy – terpentýn“, když jeho otec maloval – to samo už o něčem vypovídá….

Strašně moc ráda v jeho obrazech „čtu“. Přímo mě vybízejí k propadání se do představ – vidím nejrůznější příběhy – nejenom lidské, ale i ty, které se odehrávají v přírodě. – Vždyť příroda je živá stejně jako člověk…… a ten, kdo má schopnost toto vycítit, vkládá to – jsem přesvědčená, že nevědomky – do obrazů, fotek zkrátka do všeho, co vytváří. Jaksi to samovolně vyplývá z jeho bytosti a pak se to zrcadlí v jeho tvorbě.

Při probírání se tvorbou a dokumentací jsem narazila na slova, kterými P.J. sám popsal způsob, jak tvoří – a přesně to odpovídá tomu, co v jeho obrazech cítím:

„...Představte si, že se v noci probudíte a máte žízeň. Po paměti si vezmete sklenici a pustíte vodu. Je však tma a Vy nevidíte, kolik vody vlastně ve sklenici je. Najednou Vám sklenice přeteče, Vy se leknete, rozsvítíte a vodu vypnete. No a já v ten okamžik začnu malovat...“

Co k tomu dodat? – Žádná vypočítavost, zacílení, peníze…

V celé tvorbě P.J. je totiž cítit jedna důležitá věc – je v nich zřetelná hluboká procítěnost.

Jako kdyby ruka štětec sama vedla, nepotřebuje k tomu mozek – jen cit.

Malba

Musím říct, že poprvé v životě jsem začala sama – bez odborného vedení v nějaké monografii – zkoumat, jak se postupně měnila tvorba P.J. od počátečního dosti popisného výrazu – trochu mně jeho obrazy z té doby – ať už figurální nebo krajiny – upomínají na obrazy Cézanovy. Ne v tom smyslu, že by je kopíroval nebo se jimi nechal natolik ovlivnit, že by maloval jeho způsobem. Ale tou jednoduchostí, stručností výrazu – neumím to jinak popsat.

Tam bych zařadila např. obrazy z let 1978 – (technika: olej plátno).

Od roku 1980 – už začíná být krajina zobrazovaná víc abstraktně – (technika: občas olej sololit nebo olej karton).

Od roku 1981 – převažují abstraktní obrazy, ale u krajiny přece jenom ještě znatelné obrysy – ( technika: občas olej sololit nebo olej karton).

Od roku 1983 do roku 1989  - už se stala výrazovým prostředkem pouze abstrakce – (technika: také asambláž, olej, sololit nebo plátno, přibývá asambláž, email, sololit, asambláž, olej, email, sololit, olej, plátno, subverze, olej, kresba, plátno).

Od roku 1989 – (technika: objevuje se i akryl, plátno)

Od roku 1991 – už výhradně akryl, plátno

Chtěla bych vložit pár ukázek obrazů, které na mě mimořádně silně zapůsobily – a které vyvolaly buď myšlenky moje, nebo jiných autorů, které si pamatuji:

"NOČNÍ POZOROVATEL - KRAJINA BOLESTNÝCH VZPOMÍNEK"
(1999)
technika: akryl, plátno
rozměr: 80 x 70 cm

Tašo Andjelkovski

Už se nikdy nepotkáme

Obracíš pohyb

To není kůže ani hlas

To je závora

Žene tě do tmy jako tvář

Kost, která byla z duhy

*

*

Z volného cyklu Katedrály
"HROZIVÁ"
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: diptych 2x 70 x 140 cm
celkový rozměr: 140 x 140 cm

Už před delší dobou, jsem četla knížku Williama Goldinga, Věž. Tento autor se ve svých knihách snaží popsat chování lidí v mezních situacích. V knize Věž rozebírá jednání nábožensky fanatického člověka, kterého jednání postupně ničí životy lidí kolem něho.

Obraz Hrozivá katedrála mně až s mrazením po těle připomíná tuto knížku – kam až může fanatizmus zavést člověka……

*

*

Z volného cyklu Katedrály
"TAM  NAHOŘE"
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: 100 x 130 cm

 

Tento obraz je pro mě nádherný – jako kdyby vyjadřoval člověka upínajícího se k Bohu, jako k poslední naději na záchranu – vzpínající se ruce nahoru k tomu, který jediný nám může pomoci – zklidnit, vrátit vyrovnanost, pokoru, víru……

*

*

"\ /\ I X /\ I"
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: 50 x 40 cm

Tento obraz mě zasáhl tak silně, že to vůbec neumím vyjádřit slovy. Jako kdyby autor chtěl vyjádřit moje nejhlubší pocity…

 ...ale přece jenom mně při pohledu na něj vytanul na mysli tento verš:

Slyším, jak smrt žere řev duše…

Bohužel, už si přesně nepamatuji autora – domnívám se, že je to z knížky Obeznámeni s nocí: noví američtí básníci, 1967.

*

*

V roce 2019 vzniklo 5 obrazů technikou aradekor

Jsou to nádherné obrazy.

Např.: "ČERNÁ KRAJINA", technika: aradecor, rozměr: 117 x 85 cm

 
Tento obraz mě zasáhl opravdu hodně silně.

Okamžitě mně evokoval následující text:

Úryvek z posledního interview Terence McKenna, když měl diagnostikovánu rakovinu a víceméně věděl, že to nezvládne:

„Vždycky jsem si myslel, že smrt přijde bleskově, v několika hrůzných okamžicích, takže nebude čas přebrat si to. Mít měsíce a měsíce k tomu, dívat se na smrt a přemýšlet o ní a mluvit k lidem a poslouchat, co o tom říkají, to je svého druhu požehnání. Je to jistě příležitost k růstu, příležitost k porozumění tomu, jak se s něčím vypořádat a všechno si přebrat. Prosté konstatování z úst bez úsměvu, od člověka v bílém plášti, že za čtyři měsíce budete mrtvý, to s konečnou platností vrhá na věci světlo... Činí to život bohatým a naléhavým. Když se to stalo a já uslyšel tuhle diagnózu, uviděl jsem světlo věčnosti, a la William Blake, svítící skrz každý list. Tím chci říci, že brouk lezoucí po zemi mne dojal k slzám.“

*

*

Další nádherné obrazy jsou malované akvarelem:

"PODZIMNÍ IMPRESE III."
(2019)
technika: akvarel, ruční akvarelový karton Velké Losiny 360 g/m2
rozměr: 20,5 x 29,5 cm

  

Kobajaši Issa

Jak rosa nestálý

je náš pomíjivý svět

a přece a přece ...

*

*

"NĚCO SE DĚJE", (2019), technika: akvarel, ruční akvarelový karton Velké Losiny 300 g/m2, rozměr: 50 x 35 cm

Omar Chajjám:

Čtyřverší

Byla kapička, vypařila se docela.

Byl atom prachu a ten země pozřela.

Co je tvůj příchod nebo odchod ze světa.

Zabzučela moucha a zase pryč zmizela.

*

*

V tomtéž roce vznikl cyklus "10 příběhů zelené a purpurové"

Např.: "SOUBOJ",  (2019), technika: černá a purpurová tuš, akrylový marker, lesklý bílý, lakovaný karton 300 g/m2, rozměr: 32 x 45 cm
technika: černá a purpurová tuš, akrylový marker, lesklý bílý, lakovaný karton 300 g/m2...

V tomto obrazu vidím celý průběh života – neustálé překonávání překážek – souboj s vnějškem, stejně tak souboj se sebou samým – rozpoznávat co je dobro a co je zlo je někdy hodně těžké – poznat sebe sama je asi vůbec nejtěžší a snad to ani bezezbytku nejde – ale celým životem jak červená nit – sice tenká – ale přece jen – prochází občasné štěstí. Pokud ho umíme nacházet hlavně sami v sobě – takové štěstí a naděje je to nejdůležitější, co v sobě musíme mít, když chceme vydržet…

*

*

V roce 2020 pak vznikl volný cyklus kreseb Anatomie krajiny
technika: tuš a atramenty Ecoline a Fluidine, akvarelový karton Fabriano 200 g/m2

*

*

Nemohu pochopit, jak jeden člověk může vytvořit tak obsáhlé dílo, nejrůznějšími technikami, navíc ještě fotografovat – přírodu i město, lidi, fotografický doprovod k dvěma knížkám.

Pro materiální zabezpečení rodiny vytváří fotografické reklamy pro firmy – protože – nikdy by nepřistoupil na způsob, který přijímá za své hodně malířů – malují „na prodej“ – právě z důvodu materiálního zabezpečení. Na takových obrazech je ovšem tento důvod zcela zřetelný. K tomuto nikdy P.J. nepřistoupil.

Komerční fotografie

Např.:

Kolekce nábytku pro katalogy firmy Arbyd

Kolekce skla pro katalogy firmy Moser

Foto přístrojů pro katalogy a plakáty firmy Cheiron

Plakát pro skupinu Harlej, 2002

*

Dalším vyjadřovacím prostředkem se mu stávají i objekty – v r. 1992 – technika: pálená hlína, glazura – 2x, rozměr: výška 40 cm

v r. 1995 – technika: pálený šamot, glazura – 2x, rozměr: výška 40 cm

a v r. 1998 – technika: technika: mramor, mosaz – 1x, rozměr: výška 30 cm

Tyto objekty jsem viděla už dříve – nevím přesně kde a kdy – a hrozně moc se mně líbily. To jsem si ale ještě vůbec nevšimla jména autora a také jsem si ho tedy ani nezapamatovala.

Když jsem je pak uviděla v autorových albech – byl to pro mě docela šok. Nevím jak – ale přesně souzní s jeho obrazy i fotografiemi. Pro mě jsou prostě živé, s vnitřním životem – který vyvěrá na povrch a působí na člověka…

Opět bych ráda vložila alespoň jednu ukázku:

"BEZ NÁZVU", (1994), technika: pálená hlína, glazura, rozměr: výška 50 cm

*

*

*

A přichází na řadu další, naprosto úžasný výrazový prostředek – fotografie.

Absolutně neumím určit, které jsou hlubší a umí víc „vyprávět“ – jestli jsou to fotografie ulic a lidí v nich – nebo nádherné výseky krajin.

Musím opět vložit pár fotografií, na které bych se mohla bez přestání dívat…

 

Pohled na nejasné fotografie ulic s chodci mě přímo vyzývá k představám o nejrůznějších osudech těch lidí.

V životě není nic jasného – černobílého. Všechno má rozostřené hrany. Život je přece to nejtajemnější, co člověk má. Neustále přicházejí nečekané události, zvraty, změny – tedy, pokud je člověk ochotný je vnímat. Ať smutné nebo radostné.

*

ZAHRADNÍ ZÁTIŠÍ

 

Toto zátiší s židlemi je překrásné – překrásné ve své jednoduchosti a síle.

Když se na ně dívám, představuji si celý příběh, celou povídku………

Radostné očekávání schůzky – namísto štěstí ale přichází rozchod – zůstávají tiší svědci bolestné události………

Klid a vznešenost lesa je pro mě pravdivější pro přítomnost Boha, než přezdobené kostely……

*

Další nádherné fotografie krajin

*

Nádherné jsou panoramatické fotografie – např.:

"U ŘEKY"
(Plzeň Božkov)
Horizont 202, diapozitiv Konica Chrome 200, proces E6

*

*

*

O fotografování – tedy technice – nevím vůbec nic. Nechávám na sebe fotografie jenom působit, nechávám se vtahovat do příběhů, které ve mně vyvolávají.

Možná i proto na mě tak nepůsobí konceptuální fotografie – jsou pro mě příliš dopředu promyšlené, připravené…

Digitální grafice také moc nerozumím.

Lituji, že už nebudu mít nikdy možnost vidět autorovy obrazy v originálu – na nějaké výstavě. Jsem ale strašně moc vděčná za tu náhodu, která mě dovedla na facebooku k celému výtvarnému dílu P.J., kde si mohu kdykoliv zvolit album, na které se chci právě podívat.

*

*

Odkaz na rozhovor s umělcem:

https://www.tripy.cz/vylety-za-vystavami-ve-zline-kynsperku-nad-ohri-i-v-praze/?fbclid=IwAR0wHdk9Me7zMp5p-t-6NWDGEAK5dPkcNgwCvSujWtGgUVOXwFhrwKIsK2w