Od doby, co jsem poprvé uviděla obrazy malíře Pavla Janouškovce (a strašně moc mě mrzí, že se to stalo až v docela nedávné době), marně přemýšlím, proč mě tak uchvátily. Neumím to vysvětlit - to nejhlubší, co člověk cítí, se prostě slovy vyjádřit nedá. Snad se jen nepatrně přiblížit - ale stejně je to pak jen odvar toho opravdového. Pokusím se o to - velmi neuměle - jsem naprostý laik, ale laik, kterého umění naplňuje - tedy takové umění, které je mně vnitřně blízké. To slovo vnitřně je velmi důležité. To, co se líbí jen tak - povrchně - rychle vyprchá. To, co člověka zasáhne hluboce, to v něm dlouho přetrvává - vlastně nikdy nezanikne. Kdykoliv při vzpomínce na takováto díla, ucítí člověk jakési vnitřní chvění. Moje babička říkávala, že cítí "pohlazení po malém mozku". Já vím, že je to nesmysl - ale přesto mně připadá, že to asi nejvíc vyjadřuje to, co mám na mysli – totiž ten úžasný pocit z něčeho, co dělá člověka šťastným. Může to být třeba i jen prchavý okamžik v přírodě, při poslechu hudby atp. Takový pocit mívám také při pohledu na krásný obraz, sochu……
Když
se dívám na obrazy Pavla Janouškovce, mám intenzívní pocit, že u tvorby příliš
nepromýšlí, jak co udělat – že všechno vyvěrá z jeho hlubokého cítění a
emocí, z jeho nejniternějšího sebe sama. Myslím si, že promyšlený obraz by
na člověka tak silně nepůsobil – byla by v něm vidět hlavně ta promyšlenost,
která pak otupuje city. Je možné, že někdo by takovému obrazu dal přednost – já
ne.
Musím
se přiznat, že neproběhne jediný den, kdy bych se neprobírala jeho obrazy.
Bohužel – tak strašně intenzívně je prožívám, že jsem si nejdřív vůbec
neuvědomila, jak je tvorba P. J. rozsáhlá. Je to neuvěřitelné.
Začala
jsem tedy víc „pátrat“ – zajímalo mě, co ho přivedlo k malování obrazů,
které mají takovou hloubku a přímo vyzařují tolik procítěnosti – citu –
emocí………
To
všechno je i v jeho počáteční tvorbě. I když – samozřejmě – časem to
nabývá na intenzitě. Je to pochopitelné – člověk prožívá během života štěstí,
smutky, zklamání, vítězství…… a to člověk tak citlivý, jaký bezpochyby P.J. je,
se nutně promítne do jeho tvorby.
Sám
o sobě říká, že když byl malý, že mu „voněly barvy – terpentýn“, když jeho otec
maloval – to samo už o něčem vypovídá….
Strašně
moc ráda v jeho obrazech „čtu“. Přímo mě vybízejí k propadání se do
představ – vidím nejrůznější příběhy – nejenom lidské, ale i ty, které se odehrávají
v přírodě. – Vždyť příroda je živá stejně jako člověk…… a ten, kdo má
schopnost toto vycítit, vkládá to – jsem přesvědčená, že nevědomky – do obrazů,
fotek zkrátka do všeho, co vytváří. Jaksi to samovolně vyplývá z jeho
bytosti a pak se to zrcadlí v jeho tvorbě.
Při
probírání se tvorbou a dokumentací jsem narazila na slova, kterými P.J. sám
popsal způsob, jak tvoří – a přesně to odpovídá tomu, co v jeho obrazech
cítím:
„...Představte
si, že se v noci probudíte a máte žízeň. Po paměti si vezmete sklenici a
pustíte vodu. Je však tma a Vy nevidíte, kolik vody vlastně ve sklenici je.
Najednou Vám sklenice přeteče, Vy se leknete, rozsvítíte a vodu vypnete. No a
já v ten okamžik začnu malovat...“
Co
k tomu dodat? – Žádná vypočítavost, zacílení, peníze…
V celé
tvorbě P.J. je totiž cítit jedna důležitá věc – je v nich zřetelná hluboká
procítěnost.
Jako
kdyby ruka štětec sama vedla, nepotřebuje k tomu mozek – jen cit.
Malba
Musím
říct, že poprvé v životě jsem začala sama – bez odborného vedení
v nějaké monografii – zkoumat, jak se postupně měnila tvorba P.J. od
počátečního dosti popisného výrazu – trochu mně jeho obrazy z té doby – ať
už figurální nebo krajiny – upomínají na obrazy Cézanovy. Ne v tom smyslu,
že by je kopíroval nebo se jimi nechal natolik ovlivnit, že by maloval jeho způsobem.
Ale tou jednoduchostí, stručností výrazu – neumím to jinak popsat.
Tam
bych zařadila např. obrazy z let 1978 – (technika: olej plátno).
Od
roku 1980 – už začíná být krajina zobrazovaná víc abstraktně – (technika: občas
olej sololit nebo olej karton).
Od
roku 1981 – převažují abstraktní obrazy, ale u krajiny přece jenom ještě
znatelné obrysy – ( technika: občas olej sololit nebo olej karton).
Od
roku 1983 do roku 1989 - už se stala
výrazovým prostředkem pouze abstrakce – (technika: také asambláž, olej, sololit
nebo plátno, přibývá asambláž, email, sololit, olej, email, sololit, olej, plátno, subverze, olej, kresba, plátno).
Od
roku 1989 – (technika: objevuje se i
technika: akryl, plátno
rozměr: 80 x 70 cm
Tašo
Andjelkovski
Už
se nikdy nepotkáme
Obracíš
pohyb
To
není kůže ani hlas
To
je závora
Žene
tě do tmy jako tvář
Kost,
která byla z duhy
*
*
celkový rozměr: 140 x 140 cm
Už
před delší dobou, jsem četla knížku Williama Goldinga, Věž. Tento autor se ve
svých knihách snaží popsat chování lidí v mezních situacích. V knize
Věž rozebírá jednání nábožensky fanatického člověka, kterého jednání postupně
ničí životy lidí kolem něho.
Obraz
Hrozivá katedrála mně až s mrazením po těle připomíná tuto knížku – kam až
může fanatizmus zavést člověka……
*
*
Z volného cyklu
Katedrály
"TAM NAHOŘE"
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: 100 x 130 cm
"TAM NAHOŘE"
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: 100 x 130 cm
Tento
obraz je pro mě nádherný – jako kdyby vyjadřoval člověka upínajícího se
k Bohu, jako k poslední naději na záchranu – vzpínající se ruce
nahoru k tomu, který jediný nám může pomoci – zklidnit, vrátit
vyrovnanost, pokoru, víru……
*
*
"\ /\ I X
/\ I"
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: 50 x 40 cm
(2020)
technika: akryl, plátno
rozměr: 50 x 40 cm
Tento
obraz mě zasáhl tak silně, že to vůbec neumím vyjádřit slovy. Jako kdyby autor
chtěl vyjádřit moje nejhlubší pocity…
...ale přece jenom mně při pohledu na něj
vytanul na mysli tento verš:
Slyším, jak smrt
žere řev duše…
Bohužel,
už si přesně nepamatuji autora – domnívám se, že je to z knížky Obeznámeni s
nocí: noví američtí básníci, 1967.
*
*
V roce
2019 vzniklo 5 obrazů technikou aradekor
"ČERNÁ KRAJINA", technika:
aradecor, rozměr: 117 x 85 cm
Tento obraz mě zasáhl opravdu hodně silně.
Okamžitě
mně evokoval následující text:
Úryvek
z posledního interview Terence McKenna,
když měl diagnostikovánu rakovinu a víceméně věděl, že to nezvládne:
„Vždycky
jsem si myslel, že smrt přijde bleskově, v několika hrůzných okamžicích, takže
nebude čas přebrat si to. Mít měsíce a měsíce k tomu, dívat se na smrt a
přemýšlet o ní a mluvit k lidem a poslouchat, co o tom říkají, to je svého
druhu požehnání. Je to jistě příležitost k růstu, příležitost k porozumění tomu,
jak se s něčím vypořádat a všechno si přebrat. Prosté konstatování z úst bez
úsměvu, od člověka v bílém plášti, že za čtyři měsíce budete mrtvý, to s
konečnou platností vrhá na věci světlo... Činí to život bohatým a naléhavým.
Když se to stalo a já uslyšel tuhle diagnózu, uviděl jsem světlo věčnosti, a la
William Blake, svítící skrz každý list. Tím chci říci, že brouk lezoucí po zemi
mne dojal k slzám.“
*
*
Další
nádherné obrazy jsou malované akvarelem:
"PODZIMNÍ
IMPRESE III."
(2019)
technika: akvarel, ruční akvarelový karton Velké Losiny 360 g/m2
rozměr: 20,5 x 29,5 cm
(2019)
technika: akvarel, ruční akvarelový karton Velké Losiny 360 g/m2
rozměr: 20,5 x 29,5 cm
Kobajaši Issa
Jak
rosa nestálý
je
náš pomíjivý svět
a
přece a přece ...
*
*
Omar Chajjám:
Čtyřverší
Byla
kapička, vypařila se docela.
Byl
atom prachu a ten země pozřela.
Co
je tvůj příchod nebo odchod ze světa.
Zabzučela
moucha a zase pryč zmizela.
...
*
*
Kolekce nábytku pro katalogy firmy Arbyd
Foto přístrojů pro katalogy a plakáty firmy Cheiron
Plakát pro skupinu Harlej, 2002
*
"BEZ NÁZVU", (1994), technika: pálená
hlína, glazura, rozměr: výška 50 cm
A
přichází na řadu další, naprosto úžasný výrazový prostředek – fotografie.
Absolutně
neumím určit, které jsou hlubší a umí víc „vyprávět“ – jestli jsou to
fotografie ulic a lidí v nich – nebo nádherné výseky krajin.
Musím
opět vložit pár fotografií, na které bych se mohla bez přestání dívat…
Pohled
na nejasné fotografie ulic s chodci mě přímo vyzývá k představám o
nejrůznějších osudech těch lidí.
V životě
není nic jasného – černobílého. Všechno má rozostřené hrany. Život je přece to
nejtajemnější, co člověk má. Neustále přicházejí nečekané události, zvraty,
změny – tedy, pokud je člověk ochotný je vnímat. Ať smutné nebo radostné.
*
Toto
zátiší s židlemi je překrásné – překrásné ve své jednoduchosti a
síle.
Když
se na ně dívám, představuji si celý příběh, celou povídku………
Radostné
očekávání schůzky – namísto štěstí ale přichází rozchod – zůstávají tiší svědci
bolestné události………
Klid
a vznešenost lesa je pro mě pravdivější pro přítomnost Boha, než přezdobené
kostely……
*
Další
nádherné fotografie krajin
*
Nádherné
jsou panoramatické fotografie – např.:
"U ŘEKY"
(Plzeň Božkov)
Horizont 202, diapozitiv Konica Chrome 200, proces E6
(Plzeň Božkov)
Horizont 202, diapozitiv Konica Chrome 200, proces E6
*
*
*
O
fotografování – tedy technice – nevím vůbec nic. Nechávám na sebe fotografie
jenom působit, nechávám se vtahovat do příběhů, které ve mně vyvolávají.
Možná
i proto na mě tak nepůsobí konceptuální fotografie – jsou pro mě příliš dopředu
promyšlené, připravené…
Digitální
grafice také moc nerozumím.
Lituji,
že už nebudu mít nikdy možnost vidět autorovy obrazy v originálu – na
nějaké výstavě. Jsem ale strašně moc vděčná za tu náhodu, která mě dovedla na
facebooku k celému výtvarnému dílu P.J., kde si mohu kdykoliv zvolit
album, na které se chci právě podívat.
*
*
Odkaz
na rozhovor s umělcem:
Jsem ráda, že se povedlo Tvé blogy uchovat a žes hned okusila nové místo na slunci. Seznamuješ nás s Pavlem Janouškovcem obsáhle, budu se k blogu vracet.
OdpovědětVymazatAhoj Miri - ráda Tě u sebe vidím! - Já obrazy pana Janouškovce miluji - silně na mě působí - jen málokdy mám tak silné pocity u nějakých obrazů, jako u jeho. Jen lituji, že se na žádnou z jeho výstav už nedostanu. Moc zdravím.
Vymazat